Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Už jsem tuhle problematiku rozepisovala v knížce Šťastné dítě, spokojený rodič a možná i v nějakém článku. Ale nějak mi to téma teď připadá aktuální a nedá mi o něm znovu nenapsat.

Běžné reakce na zranění dítěte

Vídám ve svém okolí několikero různých reakcí, samozřejmě v různých obměnách. A z většiny z nich mi běhá mráz po zádech, když si představím, že jsem dítě. Některé jsou podle mě úplně špatně, jiné minimálně dlouhodobě nefungují. A v tomto článku bych se ráda podívala na ty různé reakce a na to, co opravdu vyvolávají. A hlavně, jak na to lépe. 🙂

Nebreč, kluci/velké holky nebrečí.

Věřím, že za bdělého rozumu je každému příčetnému člověku jasné, že ta věta je celá blbost. Každý, kdo alespoň někdy vyplavil svou bolest pomocí slz ví, jak velká je to úleva si někdy zabrečet. Prostě ve chvíli, kdy cítíme potřebu, bolest (ať už fyzickou nebo psychickou) jednoduše vyplavit. Je to možná nejhorší z možných reakcí. Jednak nedovoluje dítěti projevit bolest pláčem. Ale co hůř, vyvolává pocit totálního nepřijetí. Protože já v té chvíli jako dítě pláču. Pláču, protože mě to bolí. Ale to znamená, že se chovám tak, jak se nemá. Je to nepatřičné a proto jsem špatná, že se chovám, jak se chovám. A ještě do budoucna učí dítě, že se nepláče. Že je to špatné si tuto úlevu dopřát.

Nebreč, to nic není/to nebolí

Druhá z reakcí – bagatelizace – bývá častější, protože na ní ani za bdělého rozumu většinou nevidíme nic špatného, pokud nad ní vysloveně nedumáme. Ale to, že je na ní něco špatně, můžeme snadno vypozorovat z toho, že se po takové větě zpravidla spustí ještě větší pláč. Nebo jsem dokonce viděla mnohokrát i variantu, že nastalo zranění, pláč nebyl a spustil se až po této větě. Když si to zase představím z pozice dítěte… Uhodila jsem se, pláču a tak jdu za maminkou nebo tatínkem. A slyším: “To nic není, to nebolí”. BOLÍ, proto přece brečím. Proto jsem přišla, protože mě to BOLÍ. A oni mi to nevěří? Proč?

Nebreč, hele podívej se na tohle

Odvádění pozornosti je také oblíbeným “kouskem”, který dospělí s oblibou na děti zkouší. Fakt je, že to může zafungovat. Jednou, dvakrát, možná desetkrát. Prostě chvilku bude fungovat odpoutání od bolesti, pokud není zvlášť veliká. Ale pak na to stejně dítě přijde, že ho chceme jen nasměrovat jinam, aby neplakalo. A až to odhalí, na pokus o odvedení pozornosti bude opět reagovat pláčem. Proč? No přece protože mu zase nevěříme, když se teď chceme věnovat něčemu jinému.

Proč my to děláme?

Máme tyhle reakce uložené ze svého dětství. Nepřijde nám na nich tudíž nic divného. A málokdo z nás zažil stav bezpodmínečného přijetí. Naučili jsme se, že s nějakým chováním jsme přijímáni a s nějakým chováním odmítáni. Máme tedy uloženo, že některé chování je žádoucí a některé ne. A projevování z našeho pohledu “negativních” emocí jako je pláč a vztek, je nežádoucí. Tudíž se ho snažíme odstranit. A když zalovíme ještě hlouběji do naší duše, dost pravděpodobně tam objevíme ještě jeden schůdek… Pláč dítěte totiž spouští podvědomě touhu mu pomoci. Pokud se ale třeba uhodilo, v tu chvíli mu nijak pomoci nemůžeme. Proto to v nás vzbuzuje pocit bezmoci. Nebo dokonce může u nás vznikat vina, že jsme neohlídali, co jsme měli. Tyhle pocity jsou pochopitelně nepříjemné a tak se snažíme odstranit příčinu našeho nepříjemného pocitu, tedy za každou cenu odstranit pláč dítěte. Schválně mi napište, je to tam? Nebo jste v sobě objevili něco jiného?

Jak tedy reagovat lépe?

Nemůžu říct, že můj recept je jediný správný na celém světě. V každém případě funguje dobře a dlouhodobě.

Musíme si totiž přiznat, že existují na světě situace, se kterými NIC dělat nemůžeme. S takovými situacemi se dá dělat jen jedna věc – přijmout je. A to, že za námi přijde dítě s pláčem, je jedna z nich. S tím, co se událo, už nic nesvedeme. S jeho pocitem také nic neuděláme. Musíme to tedy jen přijmout.

Přijmout dítě i s jeho pláčem. Přitulit ho, obejmout, potvrdit jeho pocit, nepotlačovat. (Tedy pochopitelně kromě případů, kdy třeba potřebuji rychle zastavit krvácení. To sice neobjímám a ošetřuji, ale ani tak nepotlačuji pocity dítěte. Objímáme až potom.) Zeptám se třeba, jestli chce pofoukat nebo jinak pomoci. Když chce, pomůžu. Když nechce, nechce, pokud to zase není akutní, tak na ošetření netlačím. Ano, někdy řeknu jako běžnou útěchu, že to bude v pořádku. Ale zásadně v budoucím čase, protože to opravdu BUDE v pořádku. Aniž bych nějak vyvracela to, že to v pořádku teď není. Dokonce někdy, když úraz není příliš velký, po prvním potvrzení a akceptování pocitu dítěte, jdu něco dělat, co dělat zrovna potřebuji. Třeba vařit a dítě mám na ruce, dokud nechce běžet samo nebo není úplně v pohodě. Jednak abychom se v tom dál zbytečně “neplácali”, a jednak zpravidla proto, že tu činnost mám většinou rozdělanou a potřebuji se k ní vrátit. Dítě se začne soustředit na to, co děláme dalšího, ale nepovažuji to za odvádění pozornosti. Právě proto, že proběhla ta první fáze. To, že dítě bylo přijato a jeho pocity potvrzeny.

Musím říct, že tímto způsobem, podle typu úrazu, trvá pláč většinou od pár vteřin do pár minut a dítě zpravidla odchází v pohodě a většinou i s úsměvem.

Související témata najdete buď v knížce Šťastné dítě, spokojený rodič nebo na mém kanále na Youtube ZDE.