Dítě vám nikdy nic nedělá naschvál

“Proč mi to děláš?” “Proč jsi mi to udělal?” Znáte tyhle věty? Slyšíte se?

Zní z toho, že vám někdo něco provedl. Možná se v té chvíli i tak cítíte. Jenže… dítě vám nikdy nic nedělá naschvál. Ani velké a už vůbec ne to malé. Ať vymyslí, co vymyslí (a někdy jsou to fakt hlouposti:) ), není to přece útok na vás. Nikdy. Zkuste obrátit pohled. Dítě není vaší součástí, nemá váš mozek, nepřemýšlí stejně jako vy. Je to samostatná jednotka, která má vlastní myšlení, ačkoliv se mnoho věcí teprve učí. Hledá způsoby, jak se k věcem stavět, jak je používat, jak s nimi zacházet. Ať je to u nejmenších tužka nebo třeba rozvrh nebo autorita u větších. Jasně, že se to vždycky nepodaří napoprvé. A určitě se to často nepodaří tak, jak bychom my dospělí chtěli. Ale mají vlastní cestu, vlastní výsledek, vlastní zkušenost. Nic lepšího pro učení do života mít nemůžou.

Vždycky, když mě napadá, jestli mi to neudělaly naschvál, zkouším obrátit pohled. Koukat se tak, že jim věřím, že za tím daným chováním byl jejich záměr. A že ten záměr měl smysl, protože by to jinak nedělaly. Já tady totiž nejsem od toho, abych je vedla za ruku. Já tady jsem od toho, abych jim dělala průvodce a byla jim oporou v místech, kde je to pro ně obtížné. 

Vlastně jim to závidím. Ten čerstvý pohled, který způsobuje, že si můžu vyzkoušet všechno, co mě napadne. Vždyť kolik štěstí to dospělým přinese, když se alespoň na chvíli dokážou do toho dětského pohledu vrátit a kouknout se jím na svět.

A tak jim to přejme, namísto toho, abychom si brali osobně, že někdo volí cestu, kterou my bychom si nezvolili.