Ale ne, vážně, umět usnout je instinkt, který vlastní každé zvířátko, včetně našich dětiček. Ovšem naprosto jiný termín je „uspávání“, ten s usínáním až tak nesouvisí. V naší civilizaci je normální, že dítě uspáváme. Ono to má i jistou logiku, protože tím, že je náš kmen rozbitý povětšinou na nukleární rodiny, se po celodenní péči o dítě těšíme, až si konečně hodíme nohy nahoru, uvaříme si kávu a odpočineme si.

Jenomže tohle je většinou naše představa, domněnka, že položíme děťátko do postele, zazpíváme, ono zavře oči a nechá nás odfrknout. A vím ze své zkušenosti, i z doslechu, že čím víc se na tu chvíli těším, tím víc to nejde. Jako kdyby dítě cítilo, že ho uspávám se záměrem: „Dej už mi pokoj.“, a na just ne a ne usnout. Pak se dvě hodiny snažím uspat dítě, já jsem naštvaná, dítě nechápe. To jsem ty dvě hodiny mohla strávit líp. Znáte to taky?

Mám ráda ty rituály před spaním, čtení, pomazlení, povídání. Ale uspávání? NESNÁŠÍM. Předpokládám, že velká část rodičů to má stejně a pak mají tendenci hledat způsob, jak naučit dítě usínat samo.

V zájmu toho, naučit dítě usínat samo, se tradují různé metody, z nichž většinu osobně považuji za týrání. Vždyť, to, že někdo pláče, znamená vždycky, že mu je úzko, smutno, či jinak špatně. Proč ho v tom tedy nechat koupat? A je jedno, jestli ho v tom nechám nebo jestli ho chodím po pěti minutách pohladit, nebo co vlastně všechno ty metody obsahují. Prostě pokud jsem jeho jediná útěcha nebo vím, co by mu pomohlo, bylo by ode mě kruté mu to neposkytnout.

Z pohledu Konceptu kontinua nebo prostě výchovy podle intuice a instinktů totiž uspávání nemá význam. Naprosto žádný. Víte, jak se mi hrozně ulevilo, když mi tohle došlo?

Co to zkusit opačně? Zkuste věřit dítěti i v tomhle. Když je unavené, tak prostě půjde spát. Když unavené není, můžete se stavět na hlavu a odrážet se ušima, ale neusne. Takže prakticky jak na to, co se mi tedy osvědčilo…

Když je to miminko a je přivázané v šátku, až se večer prostě unaví, tak se přitulí a usne v šátku. Pravděpodobně se nechá přeložit do postele. Pokud ne, pomůže, když si k němu polospícímu na chvíli lehnete a za chvíli máte úplně spící miminko. Pokud se jedná o větší dítě, kde už je zpravidla potřeba, aby dodrželo nějaký alespoň trošku rozumný režim, osvědčily se mi zejména ty výše uvedené pravidelné rituály a pak normální dohoda. Ukázat na hodinách, v kolik je potřeba jít do postýlky a co je třeba do té doby zvládnout a taky to jde. Ale chce to netrvat striktně třeba na tom, že dítě musí jít do postele v půl sedmé, protože potřebuje spát dvanáct hodin. Poslouchejte i dítě, co Vám říká. Každé má úplně jinou potřebu spánku. Všechno ostatní jsou zase naše domněnky. Já se s pětiletou dcerou domluvila, když nechtěla spát, že si bude číst do té doby, než bude unavená a pak si zhasne sama. Ale moje potřeba, kvůli které jsem to celé dělala, bylo, že potřebuji, aby v půl sedmé vstala do školky. Nějak si to nasadila do hlavy a přesto, že šla nakonec spát až v deset, v půl sedmé ráno vypálila jako raketa a školku jsme v pohodě stihli.

Takže nejlepší rada je zapomenout na uspávání a naopak hurá normálnímu usínání… 🙂