Jak nastavit dítěti hranice?

Že dítě hranice potřebuje, to je celkem bez diskuse. Ale jak je nastavit? To bývá pro rodiče oříšek.

Musíte být s hranicí v souladu

I u nastavování hranic (jako u všeho) se podle mého schovávají různá zákoutí Vašeho vlastního podvědomí, které dítě bez mrknutí oka přečte. Takže první tip pro definování hranic je: Musíte být se stanovenou hranicí naprosto v souladu. Musíte si být jisti, co chcete a co nechcete a proč. Představte si situaci, že máte u domu dětské hřiště a na něm lákavá, ale vysoká prolézačka. Domluvíte se tedy s partnerem a po diskusi se rozhodnete, že dítěti prolézačku dovolíte. Jenže Vy máte stejně strach. Když na to dětské hřiště jdete, úpěnlivě sledujete, jak tam Vaše dítě leze. Ale pamatujete si, že jste slíbila, že tam bude moci a tak mlčíte. Ale děti, nevím sice jak, reagují na myšlenku. Takže tohle Vaše rozhodnutí, že ho tam pustíte, je paradoxně rizikové. Ne, proto, že může na prolézačku, ale proto, že čte Váš strach. V souladu s jedním z pravidel komunikace “Vždycky říkat pravdu” to tak dítěti i povězte. Na rovinu mu řekněte své pocity.

Dohoda s dítětem

Takže ujasnit si hranici sama (sám) se sebou. Když tohle zvládnete, tak máte větší část práce za sebou. Ten druhý tip je: Prostě se pak domluvte. Vy už víte, co potřebujete Vy. Teď jen zjistit, co potřebuje dítě. A když jste si tohle řekli, tak najděte cestu, jak naplnit obě potřeby. Najděte takzvaně řešení výhra-výhra. Když budu pokračovat v příkladu s prolézačkou… Vy už víte, že máte strach. Dítě ale na prolézačku chce, třeba se chce učit, jak vylézt nahoru. Takže Vy třeba můžete vědomě začít svůj strach odbourávat, abyste ho tam mohla pustit. Nicméně to asi nepůjde hned. Takže by možný návrh řešení by mohl být, že tam bude moci s tatínkem, ale ne s Vámi. Nebo že Vy spolu budete chodit na jiné hřiště, kde si bude moci tohle zkoušet, ale kde není ta prolézačka tak vysoká. Nebo že místo toho postavíte na zahradě žebřík a bude si to, co potřebuje zkoušet tam.

Aby to skutečně zafungovalo

Aby tohle celé fungovalo, je potřeba trefit šířku hranice. Musí být “tak akorát”. Já vím, tohle je ode mě taková “rada-nerada”, ale lépe to říct neumím. Co znamená “akorát” určitě poznáte citem. Zkrátka, když jsou hranice příliš úzké, dítě nemá prostor pro vlastní rozhodování a učení. Pokud nemá dostatečné komunikační dovednosti, aby s Vámi vyjednávalo, může nastat dvojí reakce. Buď je to tvoreček poslušný a neprůbojný a bude hranici dodržovat, přestože s tím není v pohodě, ale dělá to kvůli Vám. To, že není v pohodě samozřejmě poznáte. A nebo je to paličák, který bude hranici vytrvale překračovat, protože zkrátka potřebuje to své. Naopak pokud je hranice příliš široká (nebo není vůbec definovaná), dítě by se nemuselo cítit v bezpečí. A bude se chovat tak, aby Vás donutilo hranici stanovit. Tedy bude Vás tak dlouho tlačit ke zdi, až nevydržíte a konečně řeknete: “Dost!”.

 

Více se hranicemi zabývám v knížce Šťastné dítě, spokojený rodič.