Jak často se stává, že nakládáme na svá bedra odpovědnost za chování ostatních?

Dnes jsem již po několikáté slyšela, jak je to pracné, přimět puberťáka, aby si vzal svetr, když je venku chladno. A s manželem je to to samé. Kdysi jsem dokonce slyšela řvát, opravdu řvát, paní na manžela, ať si kouká vzít tu bundu.

Tahle situace má mnoho rovin. Jednak… Existuje někdo kompetentnější než Vy rozhodnout, jestli je vám zima nebo není zima? Předpokládám, že ne. Na základě čeho tedy předpokládáte, že jste kompetentnější Vy rozhodnout to za někoho jiného? Ať už je to manžel nebo dítě. Jistě, malému dítěti vezmu do tašky mikinu s sebou, protože ještě nemá představu o tom, že budeme celý den venku a jaká je na ten den předpověď počasí. Ale i malé dítě vám je schopno říct nebo naznačit, když je mu zima. A puberťák? A manžel? Ti už přece mají vlastní rozum.

A tím, že jejich názor (ačkoliv s ním třeba stokrát můžu nesouhlasit) nerespektuji, zbytečně snižuji jejich hodnotu. Ač to maminka ve chvíli, kdy to říká, tak vůbec vědomě nemyslí, tím, že rozhoduje za dotyčného onoho, to jemu tak emocionálně připadá. V situaci, kdy někdo rozhoduje za nás, se automaticky necítíme dobře. A vůbec si to tak vědomě nemusíme připustit ani pojmenovat. Cítíme to. A emoce jsou v konverzaci vždycky důležitější než samotný obsah. Pak jsou z toho otrávené obličeje na obou stranách, eventuálně hádka, a naštvaní jsou všichni kvůli takové (s prominutím) blbině, jako jestli někdo má nebo nemá bundu. Ano, můžete položit například otázku jako: „Nechceš si vzít bundu?“, pokud máte obavu, že by mu mohlo dnešní počasí skutečně ublížit. Ale stejně jako na každou jinou otázku existují dvě odpovědi: „Ano“ nebo „Ne“. Pokud budete respektovat tuto odpověď, a oprostíte se od rozhodování za dotyčného, zůstane to jen prostou otázkou a prostou odpovědí. Vy si ušetříte námahu za lámání někoho tam, kam chcete vy a on nechce, a může zůstat u pohodové atmosféry bez naštvanosti na všech stranách.

Ale tahle situace myslím vede mnohem hloub nebo dál nebo kterým rozměrem je to správné pojmenovat. Maminka přebírá v tomto ohledu odpovědnost za ostatní, čímž se neúměrně zatěžuje. O tom, že na slušnou komunikaci pak možná nemá ani pomyšlení, nemluvě. Ono nést odpovědnost za sebe a ještě za někoho dalšího je mnohem těžší. Představte si to s váhou. Já svých 70kg v pohodě unesu. Jedno dítě ještě k tomu dokážu unést, dvě už špatně, ale abych k tomu tahala ještě manžela? Ta odpovědnost mi připadá velmi analogická, jenže je to psychická zátěž a navíc dlouhodobá. Protože v momentě, kdy to začnete dělat, ten dotyčný si na to rychle zvykne. Ono je to totiž pohodlnější.

Jenže na rovinu, maminky a ženy. Teď záměrně neoslovuji muže. Nevylučuji, že to také dělají, ale protože muž nejsem, neumím se do něj dostatečně vcítit, a proto to nechci paušalizovat.

Většinou je to tak, že tím, že si naložíme odpovědnost za ostatní, nemusíme myslet na zodpovědnost za sebe a svůj vlastní život. Zodpovědnost za ostatní nás totiž stihne vytížit na víc než plný úvazek. Pak bereme, že je naše zodpovědnost, jestli mají děti čistá trička, udělané úkoly a jestli má manžel vyžehlenou košili. A kam jsme se v tu chvíli ztratily?

Kam se poděla odpovědnost a péče o Vaše tělo, o Vaší duši, o Vaše duchovno a pohodu? Každý má začít u sebe a své zodpovědnosti. Když jsem se naučila nosit v zimě čepici, protože mi fouká na hlavu, víte, co se stalo? Moje děti začaly nosit čepici bez řečí a rády. A většinou i bez říkání. Protože čepice je zkrátka od toho, aby jim nefoukalo na hlavu, není třeba za tím vidět nějaký emocionální boj o vlastní hodnotu. Když se budu starat o to, abych dostatečně odpočívala, děti budou chápat, co to znamená a také se to naučí. Když budu svým dětem naslouchat, myslím opravdu naslouchat, naučí se časem to stejné dát mě i těm ostatním. Prostě když přeberu zodpovědnost za svůj život, naučím své děti přebírat zodpovědnost za jejich život. Ne tím, že jim to budu diktovat, co mají dělat, tím nikoho nic nenaučím. Ale tím, že jim ukážu, jak se to dělá, tak nejlíp, jak to dokážu 

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.