Zlobila jsem se na své dítě

Tohle je ode mne hodně velká zpověď. Bolavá. Váhala jsem, jestli jí napsat. Ale přišla mi od jedné maminky otázka konkrétně na toto téma a já cítím, že možná někomu pomůže, když i tuhle zkušenost budu sdílet.

Porod mého druhého chlapečka byl celkem hezký. Nikdo mi do něj nezasahoval, proběhl přirozeně. Potud fajn. Ale bolel. Bolel hodně. A část doby si myslím, že i zbytečně. Na třetí porod už jsem se připravovala podle knížky Aby porod nebolel a Lucce Groverové za ní moc děkuji. Nebylo to ideální, ale bylo to výrazně lepší.

Po tomhle bolavém porodu jsem byla úplně vyřízená. Můj pocit by se dal vyjádřit asi takto: „Vlezte mi všichni na záda a nechte mě někam zalézt.“ Miminko od začátku víc plakalo a já se snažila udělat všechno stejně jako s tím prvním. Fyzicky dostal všechno. Kojení, společné spaní, bezplenkování, všechno, co jsem dala i tomu prvnímu. Ale ty emoce nějak nebyly „to ono“. Mrzí mě to, ano, ale bylo to tak. Poprvé jsem zažila nechuť si ho vázat do šátku. Přitom šátkování miluju. Netuším, jestli to bylo tou děsnou únavou nebo čím, ale opravdu jsem nechtěla. Děti se tahaly o mou pozornost a já z toho byla vysypaná. Nejradši bych utekla. Snažila jsem se ho víc pokládat, abych doma něco rychle udělala bez něj. A čím víc jsem to dělala, tím víc plakal. Když jsem se odhodlala ho uvázat do šátku, byl stejně zlatý jako první miminko. Ale ty emoce stále nebyly nějak „to ono“. Nechtělo se mi.

Zvláštní bylo, že ty scény jako by se týkaly jen mě. Babičce to nedělal, tatínkovi to nedělal, nikomu jinému také ne. Když trochu povyrostl, hrozně se vztekal. Ale také jenom mě. Já jsem naopak cítila, jak se ve mě vždycky zvedá hněv, když tohle začne a já s tím nejsem schopná nic dělat. Bylo to něco jen mezi námi dvěma. Trvalo mi asi rok a půl než jsem si přiznala, že se na něj zlobím.

Skutečně jsem se na něj zlobila, že mi ublížil. Že to tak moc bolelo a zbytečně. Přiznávám se, zlobila jsem se na svého syna za to, že mě bolel jeho porod. Když jsem si tohle přiznala, vyvolalo to další kaskádu emocí. Co já jsem to za matku? Jak se mohu zlobit na své dítě, za to, že a jak se mi narodilo? Nejdřív bylo obtížné si to přiznat a celý další rok mi trvalo to přijmout. Nesnažila jsem se to potlačovat. Musela jsem naopak přijmout fakt, že jsem se na něj zlobila. A jako další stupínek jsem musela přijmout fakt, že se zlobím na sebe, že se zlobím na něj. Vím, že je to složitá věta, ale jinak to říct nejde. Měla jsem zkrátka nějaká očekávání o sobě jako o matce, a to, že se zlobím na své dítě za porod, to tam nějak nepasovalo. Měla jsem být milující matka a ne se na něj zlobit. Za to jsem se zlobila na sebe. Hodně mi pomohla kamarádka, se kterou jsem o tom tenkrát mluvila. Ta mi poradila, abych to všechno zkusila přijmout. Abych se zavřela o samotě a nahlas to říkala tak dlouho než se mi uleví. „Přijímám, že se zlobím na své dítě.“ „Přijímám, že se zlobím na sebe, že se zlobím na své dítě.“ A ulevilo. Samozřejmě se to zlepšovalo po stupínkách a jak jsem říkala, tak ten rok než se to doladilo. Od té doby vzteky přestaly. Miluju ho, hodně se mu věnuju a ty emoce jsou teď naprosto správně.

Ale zkušenost to byla cenná. Náročná, ale cenná.