Zkrátka musí poslechnout

Zkrátka musí poslechnout

Něco dítěti řeknete, že má udělat a ono nereaguje. Nebo to dokonce záměrně neposlechne. Vy to opravdu potřebujete, aby to udělalo. A neudělá. Na just. No koho by to nenaštvalo? Mě tedy ano. Znám to moc dobře, zažila jsem takových situací dost. 

Máme zažitou představu, že dítě by mělo poslouchat. Ve smyslu slyšet co říkáme a jednat podle toho. Nesporně jsou situace, kdy je to fakt potřeba. Kdy není prostor pro vyjednávání a diskutování a kdy je nezbytné, aby dítě uposlechlo příkaz hned. Například pokud jemu nebo někomu dalšímu hrozí nějaké nebezpečí. A ano, myslím si, že v takových chvílích by dítě rozhodně mělo poslechnout, a se svými dětmi tak jednám, pokud je to potřeba.

Problém je, jak větu “musí poslechnout” často aplikujeme. Totiž, že vyžadujeme poslušnost i v obyčejných věcech, které často nemají ani naléhavost, ani důležitost. A chceme, aby nám dítě slepě věřilo a jednalo tak jak chceme my. Podívejme se, jak to vypadá z pohledu dítěte.

Představte si, že jste v prostředí, které už trochu znáte, ne úplně ve všem, ale nějakou zkušenost už trošku máte. Co si tak představit… třeba novou práci, kde vedle sebe máte nějakého zkušenějšího kolegu. Třeba… jste čerstvě vystudovaná lékařka a nastoupíte do nové práce mezi starší lékaře. Dokážete samostatně rozpoznat chřipku, nachlazení a další běžné nemoci. A starší kolega si řekne, že potřebujete pomoc a nenechá samostatně rozhodovat vás. Každý váš případ přebere na sebe, rozhoduje za vás a po vás vyžaduje jen následování jeho příkazů. I když jsou často v rozporu s tím, jak byste jednala sama. S každým dalším případem váš odpor roste. Potýkáte se s pocity bezmoci, neschopnosti, neužitečnosti, atd. Čím déle to bude trvat, tím bude pocit méněcennosti silnější.  A pak se jednoho dne stane, že přijde případ, na který vaše síly nestačí. Ale vy už toho máte dost a prostě nemíníte kolegu poslechnout a jednat podle něj, protože prostě máte pocit, že to zvládnete. A zrovna to může skončit malérem, protože případ byl opravdu nad vaše síly. 

A teď obráceně… představte si stejnou situaci, jen kolega má dost rozumu na to, aby vás nechal jednat naprosto samostatně i za cenu malé chybky. Dokáže rozlišit, kdy už je to nad vaše síly a až v ten moment vám nabídne pomoc, radu, vedení. Pravděpodobně budou vaše pocity naprosto opačné. Budete se cítit platní, užiteční, schopní. A v případě, že pak přijde něco, co je nad vaše síly, s naprostou radostí podlehnete “vedení” kolegy a budete chvíli dělat pouze výkon, ruce, protože vám bude jasné, že jen tak se něco naučíte. A budete mu věřit, že nemá jiný záměr než vás něco nového naučit. Navíc, když si dá tu práci a po krizové situaci, kterou jste společně zvládli, si s vámi sedne, proberete to a vysvětlí vám, proč se rozhodoval, jak se rozhodoval a proč které řešení zvolil, budete po takové epizodě o notný kus dál ve svém profesním a možná i osobním životě.

První situace odpovídá tomu, jak se cítí dítě, když je vyžadována stálá poslušnost. Druhá situace tomu, když se může samo realizovat a “poslušným” se stává jen, pokud je to nezbytně nutné. Bitva se dá vyhrát i tím prvním způsobem. Ale válku vyhraje jen ten druhý. 🙂

V knížce Šťastné dítě, spokojený rodič se zabývám pouze tím druhým způsobem, JEN bitvu vám vyhrát nepomůžu. 🙂