Zas…nej den

Zase ráno. Ještě bych spala. Teda myslela jsem si, že ještě budu spát. Ale děti mě vzbudily už v půl sedmý. Něco se mi zdálo a pak mi někdo skočil z ničeho nic na záda. Ach jo, z dospávání zase nic nebude. Vyplížím se do kuchyně udělat snídani. Děti okolo mě lítají a pořád na mě někdo něco ječí. Udělám jim k snídani chleba s máslem, protože nic jiného tady není. Všichni brblají. Uvařím si kafe, abych se trošku probrala. U snídaně sedím a přemýšlím, co mě dneska čeká. Taxikaření, taxikaření a taxikaření. Děti na mě mluví jedno přes druhé, takže se nejsem schopná soustředit na myšlenky. Kdybych tak na to měla chvíli klid, abych si to mohla alespoň promyslet. Oblékací a umývací ranní chaos. Prokop si místo oblékání hraje s autíčkama. Klára brečí, že má roztržené punčocháče, Thea si čisté oblečení právě polila sklenicí vody. Už jsem se asi desetkrát někoho ptala, jestli už si čistil zuby. Nevím kolikrát koho, ale v koupelně pořád nikdo není a zuby si nečistí. Už se mi začíná vařit krev. Odevzdám dvě ze tří dětí do školky, abych mohla odvézt třetí do školy. Pak vyzvednu jedno ze školky, protože tam nemůže zůstat celé dopoledne. Jdeme uklízet, prát, mýt nádobí a tak. Takový práce. Nevím, odkud začít, strašně mě to štve. Trousí nepořádek kudy chodí, člověk aby pořád chodil a sklízel. Prádlo, prádlo, prádlo. Hromada se jen přesouvá po bytě. Buď je na vyprání nebo na vyžehlení nebo na uklizení a nebo už zase na vyprání. Thea všechno sabotuje. Otevřu skříň, ona mi ji zavře. Nandám prádlo do pračky, ona ho vyndá. Zapnu pračku, ona ji přeprogramuje. Umyju nádobí, ona mi ho nandá zpátky do dřezu. Zase dojet pro dítě do školy, odvézt ho na kroužek. Nestíhám, ječím na Theu ať už proboha nechá toho vysypávání všeho možného. Byt vypadá hůř než když jsme ráno začali. Thea ječí, nechce do auta. Po cestě se pozvrací. Převléknu ji, dojedeme na kroužek. Tam jí musím horko těžko nějak zabavit. Je to otrava, čekat až skončí kroužek jí nebaví. Vyzvednou dítě z kroužku, odvézt domů, vyzvednout zbývající ze školky a jdeme dělat večeři. Prokop s Klárkou mi chtějí vyprávět, co dělali přes den, překřikují se a Thea nechce zůstat pozadu, tak ječí taky. Asi mi praskne hlava. Neslyším nic, už se nemůžu ani soustředit, jen občas ječení proložím nějakým “hm” nebo “jo”. Vždycky si vzpomenu na paní učitelku z filmu Obecná škola, jak jí přeskočilo a najednou bylo důležité jen to, že svítí slunce, a odešla uprostřed vyučování a skončila v blázinci. Zdá se mi, že nechat se zavřít do blázince je vlastně docela prima dovolená, kde na mě nikdo nemůže. Zase umývací a svlíkací chaos než je nacpu do postele. Je osm a já jsem zbitá jak pes, všude nepořádek a z představy, že bych ještě měla něco dělat, je mi špatně.  To byl teda zas…nej den.

Střih, zkusme to jinak. Znovu a lépe.

Zase ráno. Někdo mi sedl na záda. Škubnu sebou a shodím ho. Následuje šílený řehot a další sednutí. Zase shodím, zase řehot. Fronta dětí, které se chtějí nechat shodit ze zad. Prima vychechtané ráno. Venku svítí sluníčko. Nechali mě spát až do půl sedmé, paráda. To je posun proti půl šesté. Seznámím děti předem s tím, že v ledničce nic nemáme a že musím teprve nakoupit a že bude chleba s máslem. Klárka si vezme radši suchý, protože máslo nejí. Neva, mám to bez práce. Prokop máslo rád. Radši by ještě sýr, ale když není, není, taky neva. Thea chleba s máslem taky nerada, ale dá si k snídani mléko, takže taky vyřešeno. Místo kafe si dám svůj litřík vody s citronem. Většinou mi to náladu oproti kafi zlepší. Fakt nevím, proč to kafe vlastně piju. U snídaně se nezabývám přemýšlením, ale poslouchám a konverzuju. Kromě lehké korekce, že je potřeba počkat s mluvením, se najednou nikdo nepřekřikuje a všichni fungují. Dohodneme, kdo jde co dělat a kdo co připraví. Klárka s Prokopem zvládají sami, já se jdu věnovat tomu, abych byla oblečená já a Thea. Nekoukám na hodiny, neřeším, jestli stíháme nebo nestíháme. Řeším jen tu minutu, která přijde. Požadavek na rozčesání vlasů, vyřídím. Požadavek na zapnutí kalhot, vyřídím. Všechno jde naprosto hladce. Nikdo si nehraje, nikdo neječí. Předám dvě děti do školky, odvezu třetí do školy. Cestou domů ještě stihnu nakoupit. Vyzvednu nejmenší ze školky a jdeme spolu něco dělat. Snažím se jí se záměrem seznámit předem. Neodstrkuju ji od práce, naopak jí to nechávám dělat, jen jí krůček po krůčku vedu, zadávám úkoly a pomáhám. Třeba konvičku na kytky sama fakt neunese, ještě tak, aby ji nevylila. Najednou je sabotér pryč a je tu fungující pomocník. Všechno jsme spolu zvládly, kupodivu je najednou v bytě celkem uklizeno, dokonce i malý oběd jsme si uvařily. A ještě stihneme na chvilku jít ven než zase pojedeme pro Klárku. Pro Klárku jsme dojely. Thee sice v autě nebylo dobře, takže se pozvracela. Ale převlíkli jsme a pak už byla cesta v pohodě. Na kroužku se snažím nepřemýšlet o tom, co bych mohla nebo nemohla, kdybych nemusela bavit dítě. Jsme tam, musím jí zabavit, s tím nic neudělám. Tak se prostě jen soustředím na TEĎ a vymýšlím hry a hraju si. A kupodivu mě to i baví a užívám si to. Dojedeme domů, vyzvedneme zbývající dítě. Všichni mi chtějí říct, co za ten den zažili. Je to trošku překotné, křičí jeden přes druhého. Tak jednoduše připomenu, že mi to vadí a můžu poslouchat vždycky jen jednoho. Sice u toho vařím večeři, ale toho jednoho vždycky doopravdy poslouchám a reaguju. A světe div se, oni se střídají a vzniká nám další normální konverzace. Thee sice není rozumět, ale konverzuje taky. Navelím je do vany a když vylezou, dožadují se pohádky. Původně jsem sice řekla, že přečtu, ale teď to musím přehodnotit. Úplně narovinu říkám, že teď číst nepůjdu, protože v bytě je takový nepořádek, že bych z toho byla nervózní. Nabízím varianty, že buď půjdou spát bez pohádky a já budu uklízet. Nebo počkají až douklidím a přečtu pak. A nebo že mi pomůžou, aby to bylo rychleji a pak přečteme. Najednou to udělalo: “Fíííí” a já stojím v uklizeném bytě. Trvalo to celé tak možná deset nebo patnáct minut. Přečtu jim pohádku a ještě si chvilku povídáme. Pak si vezmu na kojení Theu vedle, protože je pošťuchuje a nenechá je usnout. Je osm hodin a všechno spí. To byl tak hezký den.

Ať ty dny srovnávám, jak srovnávám, je to jen o mém úhlu pohledu. O ničem jiném. 🙂