Zaručená prevence dětského vzteku

Znáte ty nepříjemné situace, kdy se dítě vzteká, válí se po zemi, křičí a dožaduje se svého? Mám pro Vás zaručenou radu!

Má rada je jednoduchá, vlastně se do dá všechno shrnout do jedné věty.

Tedy:

Když není proti čemu odporovat, je odpor zbytečný.

Teď si asi říkáte, co jsem si to na Vás vymyslela. Vždyť jsou to přece malé děti, a někdo je musí trošku směrovat. Určité věci jsou zkrátka potřeba udělat. S tím naprosto souhlasím, jsou skutečně věci, které je potřeba udělat. Otázka je, co je ta skutečná potřeba a jaká k ní mohou být řešení. Ale abych demonstrovala, jak jsem tu větu myslela, zkusím Vám teď převyprávět naší příhodu s Prokopem (tenkrát čerstvě 4 roky). Bylo to naprosto ukázkové.

Bylo půl sedmé.

Já: Prokůpku, já jdu koupat Theu, takže si můžeš vlézt do vany s ní a umýt se.

Prokop: Já nechci! (vzteklý tón a už to začalo nabírat grády)

Já: Co nechceš?

Prokop: Nechci se koupat s Theou!

Já: Tak v pohodě, tak já jí umyju a můžeš se vykoupat po ní.

Prokop: Já se nechci koupat vůbec! (a utekl do pokojíčku)

Měla jsem samozřejmě na výběr, buď ho násilím svléct a vřískajícího umýt. Ale pak bych z toho byla špatná, stálo by mě to spoustu sil a oba dva spoustu nepohody. A nebo…

V klidu jsem vykoupala Theu. Mezitím se k ní do vany přidala ještě Klárka, takže ta se vykoupala a chystala se do postele. Pak jsem šla teprve za Prokopem do pokojíčku.

Seděl na zemi s hlavou položenou na posteli a fňukal.

Já: Proč se nechceš umýt?

Prokop: Nevím, prostě se nechci mýt.

Já: Do postele je ale potřeba jít umytý. Protože ty peřiny jsou čisté a já bych byla ráda, aby to tak zůstalo. Máš špinavé nožičky, lítal jsi celý den venku, takže ty peřiny by se umazaly.

Prokop: Já ale chci, abys je vyprala.

Já: A to ale nechci já.

Chvíle odmlky.

Já: Tak něco vymysli. Já netrvám na tom, že musíš jít spát nebo spát v posteli. Ale já už potřebuju mít klid na práci a nechci, aby se umazaly peřiny. Můžeš třeba spát tady na koberci jenom s dekou. Nebo vymysli něco jiného.

Odešla jsem na večeři. Prokop se za chvíli k večeři přidal.

Prokop: Už jsem to vymyslel. Nepůjdu spát vůbec.

Já: V pořádku. Tak Klárka jde spát, já jdu pracovat. Taťka už chce mít taky klid. Tak si můžeš jít hrát do pokojíčku, my pak půjdeme spát. Tady zhasneme, tak se nelekni. A ty si nech klidně svítit jak potřebuješ. Jenom prosím tě mysli na to, že až budeš chtít jít spát za námi, tak je potřeba být umytý a mít vyčištěné zuby.

Odsouhlasili jsme si tohle řešení. Sama vím, že to řešení je naprosto absurdní, těžko by si vydržel celou noc hrát v pokojíčku. Ale byl tak spokojený, že to vyřešil a nemusí se mýt. A já byla odhodlaná nechat ho to zkusit.

Klárka si po večeři vyčistila zuby a šla spát. A okolo mě najednou profičel Prokop. “Mami, Klárka si jde lehnout. Tak já se musím rychle svléknout a umýt se, abych mohl jít taky.”

Bylo tři čtvrtě na osm, já seděla a psala tento článek a Prokop v největší pohodě ležel umytý, s vyčištěnými zuby v posteli a usínal. A já se přiznám, že jsem měla krásný pocit z toho, že jsme se u toho nepohádali a všechno vyřešili v poklidu. 🙂

Více o tom, jak zacházím s dětmi, abychom byli v pohodě všichni (od miminka až po předškoláka) najdete v knížce Šťastné dítě, spokojený rodič!