Zamyšlení nad vánočními svátky

Říká se o Vánocích, že by to měly být svátky klidu a míru. Připadá Vám to tak?

Já jsem byla letos díky miminku a šestinedělí trochu odstíněná od toho předvánočního shonu, protože můj zlatý manžel všechny větší pochůzky vyřizoval za mě. O to větší šok a tím i náhled na skutečnou realitu mě čekal dnes, když jsem se vypravila na nákup sama. Jela jsem schválně dopoledne, říkala jsem si, že tam nebude tolik lidí jako odpoledne a navečer. Chyba lávky. To, co jsem viděla, to bych nenazvala jinak než masakrem. Parkoviště narvané k prasknutí, skoro nebylo kde zaparkovat (a to je opravdu velké parkoviště). Vevnitř dav. A dav byl u hraček, samozřejmě největší v těch místech, kde se prodávaly předražené plastové výlisky. Dav byl všude. Prosím, já vím, že ne jen já, ale i všichni ostatní potřebují nakoupit na Vánoce. To, že bylo lidí moc, to bych i chápala. Ale ta energie, která se mezi nimi nesla…. Místo šťastných a usměvavých lidí, kteří se těší na Vánoce, to byl dav zamračený, protivný, uštvaný, místy na sebe štěkající.

Dřív byla předvánoční a vánoční doba dobou zklidnění po pracovně náročném létě a podzimu. Bylo to opravdu zklidnění, proto mohli být lidé šťastní. Byli prostě spolu a to bylo nejdůležitější. Dneska máme víc peněz a symbolem Vánoc je dárek. Bez dárku by to nebyly Vánoce. Já ráda dávám dárky, velmi ráda někomu udělám radost. Ale dávání dárků jen proto, že „musím“ dát dárek, je absurdní. Každý má nějak omezený rozpočet (v jakémkoliv rozsahu) a většina lidí má rodinu (i když různě velkou) a kamarády. Takže kupujeme dárky jen, abychom koupili dárek a přitom respektovali omezený rozpočet. To nutně musí vést ke kupování blbin, protože vymyslet pro každého dárek, který by byl doopravdy k užitku a přitom stál málo, to asi není možné. Výjimku v tom tvoří děti, kterým se naopak snažíme dát co nejvíc a za co nejvyšší cenu. Domácnosti máme zaplavené bezpočtem předmětů, které stejně jednou za čas musíme vyhodit nebo se v nich utopíme.

Já na to konto začala přemýšlet, co pro mě znamenaly Vánoce, když jsem byla malá. Znamenalo to hlavně pohodu, byt, který voněl a rodiče a prarodiče, kteří měli čas se nám věnovat. Znamenalo to výrobu cukroví s mámou a bruslení s tátou. Znamenalo to společnou večeři a společné zdobení stromečku a hraní koled. Ale abych byla upřímná (ačkoliv mé rodiče by to možná mrzelo), i když jsem tenkrát určitě měla radost, nepamatuji si jediný dárek. Tenkrát jsem si je možná přála, ale přesto si je nepamatuji. Asi nebyly důležité. Vzpomínám na štědré večery, ale ne na dárky. Uznávám, že nejsem materiální typ od přírody, a možná, že je každé dítě jiné a pro některé možná ty dárky důležité jsou, nevím. Ale vidím na svých dětech, ačkoliv se to snažím utahovat, jak jen je to možné, že jsou dárky přehlceny. Ano, každý jim dá třeba jen jeden nebo dva. Ale my jsme fakt veliká rodina a dárků je prostě moc. Když Klárka předloni jako zlatý hřeb štědrého večera dostala koloběžku, kterou si přála už od léta, jak myslíte, že to dopadlo? Než rozbalila tu hromadu dárků předtím, byla tak emocionálně vyčerpaná, že se nad koloběžkou rozčílila, rozbrečela a vyčetla nám, že má špatnou barvu. Za pár dní, když se to všechno vstřebalo, z ní byla unešená. Asi kdyby dostala dárky dva nebo tři dohromady a z nich jeden koloběžka, tak by skákala radostí do stropu.

Jsem přesvědčená, že děti dárky nepotřebují. Vlastně jsem přesvědčená, že je nepotřebuje nikdo. Ta pravá láska mezi lidmi se přece projevuje laskavostí, pozorností, společně stráveným časem. Tak si já představuju správné vánoce, aby lidi byli spolu a byli šťastní, že jsou spolu. Aby nikdo nikomu neubližoval (ani slovně) a všichni spolu vycházeli v pokoji. To jsou pro mě Vánoce – svátky klidu a míru.