Babička: „Tak proč si pořád pleteš znaménka? Jedna tečka je krát, dvě tečky jsou děleno. Co je na to prosím tě tak složitého?“

Vnouček: „Právě, že všechno.“

Babička: „Ale prosím tě, je to úplně jednoduché. Přijdou ještě mnohem horší věci!“

Donutilo mě to k přemýšlení. Tak krátký a banální rozhovor a co si z něj ten chlapeček odnese za fatální poselství?

Pro něj je to nějaký problém z venku, který se naučit prostě MUSÍ, protože chodí do školy a protože to někdo řekl. Pravděpodobně mu není jasné proč a co to znamená, ale škola to vyžaduje. Nebylo by lepší ho vzít ven a vysvětlovat mu to na opravdové realitě než na abstraktních příkladech v učebnici?

Ale hlavně. Pro něj je to v tuto chvíli a touto formou obrovský a nestravitelný problém. Ani jí to „Všechno“ neodseknul, spíš to znělo smutně. Asi si s tím opravdu neví rady. A babička mu to nevěří. To je pro něj nejspíš to první poselství takového krátkého rozhovoru. Jeho starost je veliká, on je malý človíček a neví si s tím sám rady. Pro děti jsme všichni polobozi, milují nás, ať jsme, jací jsme. A jeden tenhle polobůh právě shodil jeho problém jako malicherný. Jak si má pomoci? Kdo mu pomůže, když polobohům jeho problém nepřipadá důležitý?

A jaký je on? Musí si připadat hloupý a nedůležitý, když to, co mu připadá jako problém, je pro ostatní jako jednoduchost. Těžko rozliší, že to bude patrně tím, že babička se musela učit dělit a násobit před padesáti lety? Čas všechno zahojí a těžko si vzpomene na to, že se s tím možná tenkrát taky prala, seč jí síly stačily. Pro děti je důležité TEĎ a teď babička považuje jeho velký problém za jednoduchý a nedůležitý.

To druhé poselství je také dobrý návod do života. „Přijdou ještě mnohem horší věci.“ Ať bude, co bude, chlapeček už bude navždycky vědět, že bude ještě hůř. Ještě mnohem hůř. Nechtěla bych v tom duchu žít svůj život.

Vždycky se musím v duchu smát, když za mnou přijde dcera a stěžuje si na svoje trable s láskou (v létě jí bude 6). Vzpomenu si na svojí první školkovou lásku a připadá mi to opravdu úsměvné. Pak se ale zkusím vcítit do ní a do toho, jak je tenhle problém obrovský pro malé dítě. I dospělé ženy řeší, co znamená úsměv toho pěkného pána, co s nimi jezdí ve vlaku. Má zájem, nemá zájem? A co už za sebou mají zkušeností a přesto to řeší. Jak se v tom tedy zorientovat poprvé? Snažím se s ní tedy bavit stejně, jako s kamarádkou, která za mnou přišla s problémem a chce se poradit, jak ho řešit. Mám víc zkušeností a musím trochu upravit úroveň toho, co jí odpovídám (oproti dospělé kamarádce), ale přece proto za mnou přišla, aby to vyřešila. Cením si toho, že přišla. Velmi. Snažím se tedy tomu dávat odpovídající váhu.

Myslím, že dětem nedělají potíže ty překážky, které musí překonávat, ať už jsou to znaménka, lásky nebo cokoliv jiného. To všechno je normální proces učení a ten patří k životu. Proto jsou tady. Potíže jim způsobuje to, jak se dospělí, k jejich problémům staví. Pokud Vám bude někdo opakovaně tvrdit (i když neverbálně), že Vaše problémy jsou nedůležité a k řešení jednoduché, jen vy to řešení neznáte, odnesete si chtě nechtě pocit, že jste také nedůležití a hloupí. Problém je, že tímto předáváním z generace na generaci je už docela těžké najít dospělého člověka, který by měl sebe-vědomí a sebe-lásku správně nastavenou a v pořádku a který by se takto posunutě nevnímal.

Opravdu chceme toto způsobovat i svým dětem? Máme jedinečnou šanci zastavit ten řetěz, přemýšlet o tom, co a jak říkáme a vychovat zdravé a šťastné děti a tím i další generaci. Třeba se jim povede změnit svět. 🙂

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

V programu Šťastné dítě, spokojený rodič Vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a tím jak jej propojit se životem v moderní společnosti. Bližší informace ZDE.