Máme pocit, že musíme mít vše pod kontrolou. Náš rozum se nám snaží nakukat, že všechno zvládneme uřídit. Pocit kontroly nám dává falešný pocit bezpečí, možná nás chrání před strachem, před nejistotou. Ale z čeho vlastně? Ve skutečnosti jediné, co můžeme řídit, jsme my sami. A i to můžeme dělat jen omezeně.

Byla jsem dřív posedlá kontrolou. Co jsem nemohla řídit, mě vytáčelo až na hranice možností. A život mi ukázal, už je to skoro deset let. 🙂 Těch neřiditelných skutečností se tenkrát objevilo v mém životě najednou tolik, od nové práce, nového muže, nových lidí, přes další a další. Já najednou zjistila, že to všechno řídit nedokážu. Mozek se s tím chvíli snažil prát, ale nakonec to nezvládl a já fyzicky zkolabovala. Rok jsem byla prakticky mimo provoz. Moje tělo mi vlastně dalo čas na to, abych našla jiný přístup k životu, když ten starý nefungoval. Potřebovala jsem tvrdou lekci, abych pochopila, že nemůžu mít všechny věci pod kontrolou. Že tu větší část musím nechat prostě plynout. Protože ono to zkrátka plyne i beze mě. Jen tou snahou o kontrolu něčeho, co kontrolovat nejde, se jen zbytečně vysiluji. Od té doby, co jsem se to naučila, se mi opravdu výrazně lépe žije. Lehčeji. A musím říct, že ty věci většinou lépe vycházejí, když se do nich nezasahuje.

A díky i mým dětem, které toto uvědomění dále prohlubují.

Včera jsem třeba stála v kuchyni s naším tříletým Prokopem. Chystali jsme polévku. Já loupala brambory, on je krájel. Ano, normálním ostrým nožem krájel brambory. Některé sice byly na kolečka a některé na kostičky, ale snahou o perfekcionalizaci polévky v tomto smyslu netrpím, tak jsem to hodila za hlavu. Na chuť je to jedno a přiznávám, že to polévce dalo esteticky úplně nový rozměr. 🙂

On chtěl pomáhat. Měla jsem tedy na výběr. Mohla jsem mu to zakázat. Ale to bych byla sama proti sobě, zakazovat někomu, aby mi pomohl, když sám chce, a mně se to hodí. Nebo svolit a ukázat mu, co má dělat. V momentě, kdy jsem mu ten nůž svěřila, svěřila jsem mu také kontrolu nad tím, jak to bude krájet. A tím i kontrolu nad tím, aby se nepořezal. A v souladu se svým novým přístupem ke kontrole, jsem to s klidem udělala a ze své hlavy tuto zodpovědnost vyhodila. Už totiž nebyla moje.

A víte, co se stalo? Samozřejmě se nepořezal, bravurně nakrájel všechny brambory a ještě jsme si to společné vaření užili. Jsem přesvědčená, že kdybych se snažila řídit a kontrolovat svou činnost a ještě jeho krájení, došlo by to opět do stavu, že bych byla nervózní, neužila bych si to, byla bych naštvaná, že mi tam dítě překáží. Protože mít zodpovědnost dvojí je holt těžší než mít jen tu svojí jednu. Nemluvě o tom, že pravděpodobnost úrazu by se nejspíš ještě zvýšila, protože svoji nervozitu bych přenesla i na Prokopa. Takhle to bylo krásné vaření.

Jsem tak ráda, že už mi to jde. Že už umím vzdávat se kontroly nad tím, nad čím kontrolu mít nemůžu.  Je to pak všechno mnohem snazší.

Zkuste to také. Jde Vám to? 🙂

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.