Otázky související s tématem výchovy a dohody s prarodiči se na seminářích objevují neustále. Je to téma, které mnoho rodičů trápí. Prožívají konflikty s prarodiči na téma výchovy, respektování a nerespektování pravidel, které určují rodiče. A jak tedy na to?

Proč konflikty vznikají?

Zkusme se na to nejdříve podívat z jiného úhlu pohledu. Rodiče vás, již dnes dospělých rodičů, dělali celý život, co mohli. Určitě se snažili celý život dělat to nejlepší, co dokázali, pro svoje děti. Samozřejmě podle aktuální dostupnosti informací, trendů a stavu společnosti, atd. Ale zkrátka to nejlepší, co šlo. Naučili se nějaký vzorec, kterým jednali a jednají. Teď se snaží tohle “svoje nejlepší” předat svým dětem a tím udělat to nejlepší pro svoje vnouče. Mají poměrně přesnou představu, jak by to nový rodič měl udělat “správně” a často se mu to snaží různými způsoby vnutit.

Současní rodiče mají obvykle jiné představy o výchově než měli tehdejší rodiče. Zase na základě dostupných informací, trendů a stavu společnosti. Jsou to definitivně dva naprosto rozdílné světy. Tyhle dva světy jsou od sebe tak 20 – 30 let, někdy i víc. A tak není divu, že konflikty přicházejí. Někdy to vede k pochybnostem rodičů o vlastním rozhodnutí a vlastní příčetnosti ve výchově. Někdy k neustálým hádkám, někdy dokonce k omezení kontaktu s prarodiči. Ani jeden z těchto výsledků není “příjemný pro život”. A vždycky je potřeba zvažovat, jestli to, o co se přeme, opravdu stojí za to. I za tu cenu, že by dítě bylo ochuzeno o širší rodinné a sociální vazby.

Jak se s prarodiči domluvit

Nechci vám tím říct, že máte na všechno přistoupit a s pochopením nechat prarodiče, ať vám do všeho mluví a nastaví to podle svého. Jen tím chci poukázat na to, jak to vidí druhá strana a proč to vlastně prarodiče dělají. A teď tedy kudy na to, aby se konflikty vyřešily nebo ještě lépe nenastaly.

Samozřejmě jsou prarodiče více naslouchající a méně naslouchající, více urputní a méně urputní. Podle toho jsou vaše vyjednávací možnosti více či méně omezené. Vždycky zvažte jednu situaci po druhé, jak by se s ní dalo pracovat. Jaké jsou potřeby všech zúčastněných a jestli existuje nějaké řešení vhodné pro všechny. A proč zrovna v této situaci komunikace selhává.

Pokud máte po ruce mojí knížku Šťastné dítě, spokojený rodič, nakoukněte do ní. Všechna pravidla, která tam uvádím pro komunikaci s dětmi, totiž platí i pro komunikaci s dospělými jedinci. Jsem o tom opravdu přesvědčená. Pochopitelně opět ve spojení s vlastním citem a intuicí. Jen je to o něco víc práce, protože dospělý jedinec už má své vlastní komunikační návyky, které musíte překonat, abyste se dohodli. Mluvíte dvěma rozdílnými jazyky. Rozebírat pravidlo po pravidle nemá smysl, to by byl zase mega článek. Ale můžu uvést několik příkladů z praxe vlastní a trošku je rozebrat.

Příklady ze života

První příklad: nošení v šátku

Mým rodičům se to samozřejmě nelíbilo. “Dítě by mělo ležet na rovném.” Tatínkovi jsem to nikdy nevysvětlila, nešlo to. Ale usoudil, že miminka nejsou jeho doménou a nemluvil mi do toho. Vlastně v tomto bodě on uznal, že jeho zájem na prosazení jeho představy není tak důležitý. Čekal, až miminko nebude miminko, ale bude umět kopat do balonu. Mamince jsem to vysvětlovala mnohokrát. Stejně se mnou nesouhlasila. Všechna logická argumentace a načtené vědecké články byly zbytečné. Zbytečná slova. Ale je to tvor intuitivní, zvyklý miminkům naslouchat. Takže prostě jednoho dne proběhl dialog v této krátké podobě: “To dítě ti tam spí. “Ano, už spí asi 3,5 hodiny.” “Aha, tak je tam asi spokojené.” A od té chvíle jsme měli babičku, co umí zavázat šátek a nosí v něm vnoučata. Ne úplně často, ale nosí. Používala jsem moc slov namísto příkladu. Babička se nejspíš cítila, že jí slovy tlačím do postoje, který jí nebyl vlastní a pochopitelně se bránila a argumentovala proti. Zbytečně vydaná energie z obou stran.

Druhý příklad:  čokoláda

Babička i dědeček rádi nosili dětem čokolády a jiné sladkosti. Dokud jsem se to snažila omezovat, byl oheň na střeše. Vznikaly konflikty, že já nechci, aby jim to dávali a oni jim to dávat chtějí. Zbytečně. Jednoho krásného dne mi to došlo, tak jsem to jen vyzkoušela. Oni možná nepotřebují tláskat moje děti čokoládou, možná je to jinak. Skutečná potřeba prarodičů nebyla dát mým dětem čokoládu. Jejich skutečnou potřebou bylo udělat dětem radost, něco jim přinést. A protože nosit čokoládu bylo zažité, prostě nosili čokoládu. A když jsem jim to zakázala, měli naopak oni pocit frustrace, že jim neumožňuji udělat vnoučatům radost. A tak stačilo jen nabídnou náhradní řešení a říct: “Nechci, aby děti jedly zbytečně čokoládu. Jestli jim chcete udělat radost, kupte jim oříšky, ovoce nebo rozinky.” K mému úžasu to neuvěřitelně dobře zafungovalo. Prarodiče byli spokojení, že mohou udělat radost a vědí čím a děti byly spokojené, že jim babička a dědeček něco přivezli. A já byla spokojená, že to tolik zdraví neškodí. Stačilo jen najít tu doopravdickou potřebu a tu naplnit řešením vhodným pro všechny.

Příklad třetí: schody

Mé děti už od malička chodily po schodech, aniž by u toho potřebovaly nějakou větší moji asistenci. Fungovalo nám to. S prarodiči jsme se na tomhle bodě nikdy neshodli a nikdy ani neshodneme. Jejich názor je, že bych je měla až do poměrně většího věku na schodech hlídat. (Takových drobných sporných bodů je samozřejmě mnoho, schody jsou jen jeden z nich.) Je to bod, kde žádné odstranění příčiny, vhodná komunikace nic nespraví. Protože jejich strach o vnouče byl větší, než aby ho dokázali přehodnotit na základě nějakého mého vysvětlení. A tak jsem to vlastně nechala plavat a žít si to svým vlastním životem. Sama jsem si to dělala, jak jsem chtěla a když byly děti u prarodičů, nechala jsem je, ať si to tam dělají prarodiče po svém. Ukázalo se, že to byl asi nejlepší postoj, který jsem mohla zaujmout. Děti si v tom totiž udělaly pořádek samy. Když byly se mnou, zatraceně dobře se držely zábradlí a hlídaly si, jak se po schodech pohybují. Když byly s babičkou nebo dědou, klidně skočily. Protože babička s dědou hlídali a skoky vždycky zachytili. Děti se bravurně rychle zorientovaly v tom, která pravidla kde platí.

 

Jsou to tři příklady ze tří situací a sami vidíte, že mají různá řešení. Ošetřuji jen to, co se mi zdá za hranicí vhodnosti. Třeba čokoláda tenkrát pro mě za hranicí byla, dnes už ani tu neřeším. (Ale taky už to nejsou miminka.) Jinak se vesměs snažím ustát si to svoje, jak to chci já. A ostatní nechat na ostatních.

Jasně, že to není všechno podle mých představ. Ale už jsem velká holka a dávno vím, že svět nefunguje podle mých představ. Dávno vím i to, že neochráním své děti před vším, co život přináší. A ani by to pro ně nebylo správně. A tak je všechny nechávám, aby si svoje vztahy tvořili sami. A zatím se mi stále zdá, že je to dobrá cesta. Protože je fajn, když je náš život o prarodiče bohatší.