Všeho moc škodí

Tohle staré přísloví známe všichni. Často ho slyším od různých lidí třeba v kontextu s jídlem. Ale zdá se, že si jaksi neuvědomujeme, jak pravdivé tohle přísloví je v různých oblastech života. A právě i v životě s dětmi je velmi důležité. Zkusme si proto prosím uvědomit, kam všude to zasahuje. Co všechno může způsobit, když něco přeháníme.

Zaklínáme se tím, že pro naše děti chceme to nejlepší. Jistě, kdo by nechtěl. 🙂 A v tom duchu se bohužel začínáme stavět do boje proti zbytku světa. Chceme pro děti tu nejlepší stravu a snadno to může přerůst v to, že je nikam nepustíme, protože nikde jim nedají tak dobře najíst. A ve výsledku? Kvůli dobré stravě jim zničíme vztahy s prarodiči nebo s kamarády. Chceme pro své děti ty nejlepší hračky a nejlepší dovolené a snadno to může přerůst v to, že honíme peníze a nemáme čas se dětem věnovat, abychom jim to mohli dopřát. Chceme pro své děti životní úpěchy a proto jim klečíme na krku a tlačíme je do výsledku, aniž bychom si všimli, že je tím ničíme a paradoxně jejich úspěchy tím oddalujeme. Chceme své dítě chránit a tak se snažíme omezovat jeho chyby a bereme jeho život do svých rukou.

V pochodu za tímhle svým CHCEME se často potřebujeme vymezit a postavíme se na stranu nějaké skupiny. Je to bezpečnější. A začneme za svoje CHCEME bojovat. Možná chceme, aby dítě mělo samé jedničky a o to víc bojujeme s dítětem, abychom z něj samé jedničky vyrazili. Možná se naopak rozhodneme, že pro něj neCHCEME klasický školní systém a začneme bojovat proti školnímu systému. Založíme nějakou svojí školu, kterou šmahem vymezíme tak, že nemá s klasickým školním systémem pranic společného. Rozhodeme se, že nejlepší pro dítě bude, když bude mít naprostou svobodu a bude se učit vlastním tempem. Když se bude chtít naučit číst v deseti letech, naučí se to až deseti letech. To stejné s psaním i s čímkoliv jiným. Ano, proč ne. Ale musíme se na věci vždycky dívat v kontextu. Naprostá svoboda by byla v pořádku, pokud by byla naše společnost tak celá nastavená. Nebo pokud bychom byli dítě schopni držet v izolaci tak nastavené skupiny do doby než zvládne po svém všechno, co vyžaduje i většinová společnost. Ale kdo z nás to dokáže? Pokud se nestáhneme do života v nějaké malé komunitě, která není příliš spojená s vnějším světem a ze které prakticky nevytáhneme paty nebo se neodstěhujeme do nějaké cizí země, kde to funguje podle našich představ, pak na tuto izolaci nemáme příliš šanci. Naše děti (chtě nechtě) budou žít v této společnosti v této době. A ano, naučit se číst až když bude samo chtít, má nesporně nějaké výhody. Ale na druhé straně třeťák, který neumí číst vůbec, to bude mít ve společnosti prvňáků, kteří už čtou, velmi obtížné. Nespojí je to s nimi, rozdělí je to. Bude pro ně divný.

Já naprosto souhlasím s tím, že nejlépe se učí jakákoliv věc, až když k ní přijde motivace. Já vím, řeknete si, že já jsem ta pravá, která tady kritizuje vlastní přístup. Já zrovna, ta, která, kamkoliv přijde, boří všechno zaběhlé a zavádí novoty. Ano, je to pravda, bořím. Ale taky jedním dechem budu něco hájit. Protože to, co jsem popsala a to co je na celé té situaci vymezování se špatně, je to, že je to celé boj… Buď se mi systém líbí a postavím se na stranu systému. Nebo se mi systém nelíbí, tak se postavím na stranu opačnou a budu co nejvíc řvát, jak je systém špatně. A budu házet klacky pod nohy všem, kteří v systému “jedou”. A oni, protože cítí tu nenávist, nám je budou házet zpátky.

Systém je systém. Byl vybudovaný v době, kdy měl svou užitečnost a se strukturou, která měla svou užitečnost. Když vyjdeme z předpokladu (a z mé celoživotní zkušenosti s lidmi pravdivého), že všichni dělají to nejlepší, co umí, a všichni to myslí dobře, proč proti sobě bojovat? Není zde náhodou doba a cesta, jak naprosto věcně vést konstruktivní diskusi o tom, co zlepšit a jak to udělat? Namísto dštění síry na opačný tábor a shazování “těch druhých”. Je jedno, o čem se bavím, platí to pořád. Je jedno o čem je tenhle článek. Teď je o školství. Ale stejně tak by mohl být o porodech, o očkování, o zdravotní péči, o rasismu, o čemkoliv jiném, co je aktuální téma. Je jedno, do čeho se nás snaží tlačit systém. Každý jedinec sám o sobě dělá vždycky to nejlepší. A síla je vždycky ve spojení jedinců. Nikdy není v rozdělení. Teď se však zdá, jako by nás systém rozdělil. A kdyby na dvě, na mnoho skupin, které bojují proti sobě. Proč? Proč si nesednout a nevymyslet, co s tím udělat, abychom došli k nějakému řešení, které bude výhrou pro všechny?