Všechno bude fungovat, dokud…

Dítě je bytost přirozená a emocionální. Čistá, nezkažená, nádherná. O tom se mnou, myslím, nikdo nebude polemizovat.

Ale troufnu si tvrdit i víc. 🙂 Dítě je tvor inteligentní, s vlastním pudem sebezáchovy, s přirozenými sklony zařadit se do skupiny a chová se tak, aby ho skupina přijala. Má vrozenou chuť vstřebávat život, učit se, zapojovat se do práce. Pořád se mnou souhlasíte?

Tohle všechno samozřejmě platí, pokud má k tomu všechny podmínky. Pokud cítí bezpečí a lásku a necítí se ohrožován čímkoliv. Myšleno třeba nevhodné zacházení s ním. Pokud mu dáte příležitost se učit, dělat chyby beze strachu ze selhání, dáte mu důvěru, dáte mu hranice, všechno bude fungovat.

Proč by to nemělo fungovat?

Přidám však ještě jedno pokud…tedy pokud jej nenecháte utéct z reality. Život každého člověka, dokonce i Vašeho dítěte, je složen z velké řady překážek. Co překážka, to výzva. Nemůžete ho od nich ochránit. Každá překážka je nutná pro to, aby se člověk něco naučil, někam se posunul. V případě dítěte je nutné ho naopak podporovat v tom, aby se s překážkami úspěšně vypořádalo. Právě když má dítě pocit jistoty a bezpečí a nikdo ho nenutí se s překážkou vypořádat, rádo a s chutí to udělá, jakmile na to bude připravené. Je to život, je to jeho realita a ono se v ní učí žít. S překonáním každé překážky je o kousek šikovnější a dospělejší.

Pokud mu však nabídneme “náhradní” realitu, která ho nenutí k překonání překážek, vezme ji za svou. Prostě uteče, je to pohodlnější. Tou náhradní realitou myslím realitu virtuální. Ať už je to počítač, tablet, telefon, cokoliv takového. Zavře se ve světě virtuální reality a zůstane v ní. Ta ho nenutí řešit žádné překážky, i když jsou minimální. Všechno vyřeší za něj. Nenutí ho vymýšlet si aktivitu, všechno vyřeší za něj. Pozorujte bedlivě své dítě, když se k těmto prostředkům dostane (a setrvá u nich delší dobu pochopitelně). Možná je vzteklejší, když ho chcete vytrhnout. Možná je apatičtější. Možná je roztržitější. V každém případě se však sázím, že se bude chovat naprosto jinak než bez přístupu k virtuální realitě.

My, dnešní rodiče, jsme zažili ještě dětství s minimálním přístupem k těmto moderním technologiím. Víme, jak je fantastické běhat venku, lézt po stromech a spoustu jiných podobných, naprosto reálných činností. Přesto i velká část dospělých virtuální realitě propadla. Je pohodlnější i pro ně. Jenže každý z nás zná právě tu reálnou i tu virtuální realitu. A proto má dospělý na výběr.

Hra s počítačem nebo hra s člověkem?

Dnešní děti však vyrůstají obklopené moderními technologiemi. Virtuální realita se pro ně stává součástí té skutečné reality. A ta virtuální dítěti nikdy nedá to, co ta reálná. Když budete hrát pexeso s počítačem, tak se samozřejmě naučíte stejně (možná i lépe) zapamatovat obrázky. Ale ta druhá část, která je pro život podstatnější, tu Vám počítač nedá. Když totiž budete hrát to samé pexeso s živým člověkem, naučíte se i prohrávat proti někomu jinému. Naučíte se spolu komunikovat. Třeba se naučíte i číst protihráči v očích, kde že je správná kartička. A zcela určitě se spolu naučíte smát a tou malou hrou o kousek posunete váš vzájemný vztah. Vztahy a komunikace jsou to, na čem stojí život, o tom jsem přesvědčená. A o tenhle obrovský díl dítě přijde, když bude tu hru hrát s počítačem. A vůbec nevíme, jak se díky tomu bude dětský mozek vyvíjet. Co to udělá s celou další generací.

Takže abych se dobrala toho, co jsem chtěla. Pokud Vám v článcích, ebookách a v seminářích píšu a povídám, že dětský pláč a vztek jde řešit, komunikace jde řešit, nemoci jdou řešit, všechno je to pravda. Stojím si za tím. Jen to prostě nepůjde, pokud u toho bude dítě držet v ruce mobil. Pak nemůžu dát ruku do ohně za to, že to bude fungovat. Nevím to. Ale tohle neví v současné době nikdo. Tu cestu jsme zkrátka ještě neušli.