Jak najít vlastní cestu
Už jsem Vám psala o nejčastějších moudrech, kterými celé okolí s gustem častuje těhotnou nebo čerstvou maminku. Valí se to ze všech stran a způsobuje to v hlavě jen a jen chaos.
Totiž ve škole nás už od dětství učí poslušnosti a bezezbytkové akceptaci cizího názoru. Ať už je to paní učitelka nebo učebnice. Vezměme si příklad, třeba…. Aničku. Anička byla malá holčička. Začala chodit do školy a leta letoucí jí někdo formoval tím, že on má pravdu a že ona se tím musí řídit. Takže se naučí, tak jak je požadováno, uložit si jeho názor do hlavy a snaží se tím řídit. Protože přece má být poslušná. Jenže pak Anička odroste školním lavicím. V práci to ještě jde s tímhle přístupem ustát, má tam taky svrchovanou autoritu – šéfa. Když pochybuje o tom, jak má co dělat, jde za ním. On to rozhodne, protože on to ví lépe. Jenže pak Anička zjistí, že čeká miminko. A v ten moment se něco stane a všichni se na ní vrhnou a všichni se najednou chovají, že oni jsou ta svrchovaná autorita. Všichni chtějí Aničce říct, co všechno vědí a čím vším se musí řídit. Jenže jak už to s více autoritami bývá, každá tvrdí něco jiného. Něco jiného tvrdí maminka, něco jiného tchýně, něco jiného manžel (i když ten taky čeká první miminko), něco jiného maminky v diskusích na internetu, něco jiného gynekolog. A aby toho nebylo málo, tak třeba v gynekolog v porodnici tvrdí něco jiného než ten co byl na ambulanci a něco jiného jí ještě řeknou sestřičky v porodnici. A Anička neví, kde jí hlava stojí a koho má teď tedy vlastně poslouchat. Vyřeší to tedy tak, jak jí to ve škole učili. Vybere si autoritu a tu poslechne. Je jedno, jestli vybrala doktora nebo babičku nebo kamarádku. Vybrala a poslechla a dělá všechno tak, jak radí autorita. Jenže ono je to těžké. Je náročné to dělat tak, jak ta autorita řekla. Ale vždycky to fungovalo, je to ověřené, tak se snaží. Moc se snaží. A čím víc se to snaží zvládnout a čím víc dítě odrůstá, tím je to těžší. Je možné, že jste se v Aničce trošku poznali?
A kudy z toho ven?
Jsem přesvědčená, že ta vlastní cesta je ta jediná, která je podložená srdcem. Tedy to konkrétní řešení té které situace musí s Vámi souznít. Pokud se rozhodnete pro řešení na základě logické úvahy, neberete v potaz srdce, je to vždycky “na sílu”. Realizace takového rozhodnutí je velmi náročná. Když se mi tohle stane (a taky se mi to občas stává), mám pocit, že tlačím vozík s kamením do kopce. Chvíli to jde, ale čím déle tlačím, tím více sil mě to stojí, až mám nakonec pocit, že mě ten vozík přejede.
Takže ta cesta, kudy z toho ven, je vlastně jednoduchá. Nic si nebrat za své nekriticky. Pokud nám přiletí nějaká informace, která by se mohla hodit, podrobte ji analýze. I té logické, protože i to je důležité. Ale i té pocitové, na tu často zapomínáme. Srdce Vám totiž odpoví pocitem. Tím si ze všech rad a informací vyberete jen ty, které s Vámi souzní. A ten zbytek? Prostě je zahoďte, nepotřebujete je. 🙂
Když si vyberete jen to, co s Vámi souzní, už nebudete mít pochybnosti o tom, jestli děláte dobře. Děláte prostě to nejlepší, co umíte. To je to nejlepší řešení pro Vás i pro dítě. A paradoxně je to všechno pak jednoduché.
V mém ebooku ZDE se Vás snažím provést právě těmi pocity a podpořit v nalezení vlastní cesty. Protože jak stále tvrdím, je jen jeden jediný odborník na světě, který ví, jak máte správně nakládat se svým dítětem – VY. Nikdo jiný to lépe neví. 🙂
Tak přesně i me by zajímalo jak na věčné rady ostatních, především tchýně!! Už jsem z toho zoufalá a připadám si jako Alenka v říši divů s hlavou jak pátrací balón. Také se snažím dělat si vše po svém…