To je MOJE!

Taky máte problémy s tím, aby Váš drobeček půjčil někomu hračku? Je to časté, trápí to skoro každého.

Musím se pochlubit, že tohle jsem zrovna zvládla. Intuicí, jak jinak, ale zvládla. Chci Vám tedy říct jak na to.

Máme my to v naší civilizaci takový zvyk, že zpravidla upřednostňujeme návštěvy. Tedy pokud přijde cizí dítě na návštěvu (i maličké s maminkou), snažíme se jim vyhovět. Pokud si chce dítě půjčit hračku, tak jim jí půjčíme. A ten náš Cipísek se začne vztek, že to půjčit nechce a že je to jeho. Znáte?

Podívejte se na to jeho očima. Jste malé dítě. Máte svoje hračky, svůj svět, svoje teritorium. Do něj najednou vtrhne nějaké jiné dítě a začne si hrát s Vašimi hračkami. Pokusy o obranu selhávají, protože se ho ještě zastává Vaše vlastní maminka. Když mu něco nechcete půjčit, buď Vám to sebere a dá mu to a nebo Vám sáhodlouze domlouvá, proč byste to měli půjčit. Nakonec Vás udyndá a hračku půjčíte, jen abyste měli pokoj a aby Vás maminka měla ráda. Ale pocit, brrrr. Zkusili jste si to představit? Jak se cítíte? A ten pocit rozhoduje, ten si zapamatujete. To je ten pocit, který si napříště spojíte s půjčováním komukoliv čehokoliv.

Jak to tedy udělat, aby dítě hračky půjčovalo rádo?

Já jsem to od začátku pojala jinak. Nevím proč, ale něco mi velelo to takhle nedělat. Nastavila jsem tedy od začátku pravidlo, že u nás se hračky prostě nepůjčují. Zarytě a neslušně tvrdím návštěvám, že mají smůlu. Tohle jsou hračky mých dětí a jejich svrchované právo je o nich rozhodnout. Mohou rozhodnout sami, jestli půjčí nebo nepůjčí. Párkrát se stalo, že některou tedy nepůjčili. Vysvětlila jsem to tedy návštěvě, omluvila se, že to nepůjde a šla dítěti najít něco náhradního na hraní. Problém (pokud byl) se vztahoval na jednu nebo dvě hračky, něco konkrétního. Něco jiného pak naopak v pohodě půjčily. Získaly tím ale pocit jistoty, bezpečí. Pocit, že to je opravdu jejich a mohou si o tom rozhodnout samy.

A výsledek? Naprosto neznám problémy s tím, že by dítě něco nechtělo půjčit. A pokud nechce, tak je to třeba zase ta jedna věc. Půjčují si věci i navzájem, půjčují je návštěvám. Vždy se ohledně toho dá s nimi dohodnout, protože tohle je do emocí nedostává. A naopak. Pokud přijdeme na návštěvu, akceptují, že je to na rozhodnutí dítěte, které tam bydlí a nemusí věc půjčit. Pláč jsme kvůli tomu měli snad jen jednou. Ale bylo vyplakáno, přijato, vysvětleno a už se problémy nekonají.

Tohle byl můj mininávod, jak si s tím poradit. Pokud se k tomu chcete dozvědět víc, zvu Vás zdarma na živé vysílání Nevýchovy na toto téma. Více informací ZDE.

O intuitivní výchově dětí a respektujícím přístupu od miminka až po školáka se více dozvíte v ebooku Šťastné dítě, spokojený rodič.