Těšíš se do školy?

Úderem šestých narozenin se začne všechno točit okolo školy. Většinou i dárky k šestým narozeninám jsou v tom duchu. Taška, penál, sešity, všechno je krásné, lesklé, s obrázky, radost pohledět. A také začne palba otázek od všech. Rodiče se snaží být zdrženliví, zato široké okolí to vynahrazuje: “Ty už půjdeš do školy? Těšíš se do školy? To bude prima, až budeš chodit do školy.”

Je to všechno v dobré snaze, všichni se snaží dítě namotivovat na to, jak to bude krásné chodit do školy. V zásadě se všichni tváří, jako kdyby dítě jelo po prázdninách do nějakého luxusního lunaparku. Prostě super jízda, která se nezastaví a kterou si bude dalších osm let báječně užívat. Ale vzpomeňte si na svá školní léta… Jízda to možná byla. 🙂 Užívali jste si to?

A teď se zkuste na svět podívat těma šestiletýma očima. Každý, koho potkáte se Vás ptá na to samé. Najednou skoro nikoho nezajímá, jak se máte nebo co jste dnes objevili zajímavého. Všichni se ptají jenom na školu a trošku už Vás    s tím teda otravují. Takže z toho jasně plyne, že je ta škola důležitější než to, že tamhle byl úžasný brouk a na hřišti se Vám podařilo zdolat tu největší prolézačku. Z té prolézačky jste měli tak úžasný pocit, je to něco, o co jste se tak dlouho snažili. Ale nikoho to nezajímá, nikdo na to nereaguje. V porovnání se školou je to teda asi nic. Ty jo, to musí být teda žůžo, ta škola, když je to ještě lepší a důležitější než ten pocit na té prolézačce. Takže šestileté oči už se začínají taky těšit na tu nejlepší a báječnou školu. A čím víc se Vás ptají a čím víc se to blíží, tak už se taky těšíte. Těšíte se na ty báječné zážitky, které Vás v té škole čekají. Na to, jak si to budete užívat.

Ale vzpomeňte si na svůj skutečný vstup do školy. Bylo to tak báječné? Nejspíš přijde rozčarování a pochopení, že to s tou představou “lunaparku” asi úplně nepasuje.

Na každé dítě to samozřejmě může mít jiný dopad. Některé snáší nástup do školy lépe, některé hůře. A třeba se vrátí do školky nebo zůstane s rodiči doma na individuálním vzdělávání. A některé to bez problémů přijme a akceptuje a třeba z toho má i radost. Každé dítě ale při vstupu do školy potřebuje maximální rodičovskou podporu. Ani ne tak v tom, aby mělo hotové všechny úkoly, i když i to je potřeba. Ale hlavně v tom, aby to právě emocionálně ustálo a dokázalo přijmout školu jako nedílnou součást života. Je potřeba si s dítětem hodně povídat. Ne jen o tom, jaká umí písmenka a co už spočítá. Ale i o tom, jak se cítí, co pro něj škola znamená a jak se tam zrovna dneska bavilo. Pokud nebudeme přikládat větší váhu známkám a výsledkům, ale tomu, jak se dítě ve škole mělo, věřím, že dítě může lépe přijmout element školy do svého života. Přijme fakt, že tam chodí, jak my chodíme do práce. Pokud je ale většinová pozornost (a často to tak bývá) soustředěna na výsledky, zkusme se na to zase podívat dětskýma očima. “Není důležité, jak jsem se ve škole měl. Je důležité, jak mě někdo ohodnotil.” A jsou děti, které začnou vzdorovat a staví se ke škole i k výsledkům jako k něčemu negativnímu. A pak jsou děti, kteří “pochopí”, že důležité jsou výsledky, nikoliv oni. Jedni nebo druzí tím přichází o to “štěstí” v životě. Protože ať už budeme život trávit v neustálém boji proti škole, proti práci, proti šéfovi (to je fuk proti čemu) nebo ať už se budeme honit a honit, abychom měli co nejlepší výsledky, ani jedno štěstí nepřináší. 🙂