Svět MĚLBYCH

Stalo se mi za poslední dny to, že jsem se dostala na delší dobu zpátky do světa MĚLBYCH. Tedy konkrétně na dva dny. Uff, to byl děs.

Přiznám se, že už v tomhle světě nežiju. Když se do světa MĚLBYCH podívám na chvíli na návštěvu, honem utíkám pryč. Kdysi jsem v tom světě žila, dlouho jsem v něm žila. Věděla jsem, co BYCH MĚLA udělat, tak jsem to dělala. Byla jsem uštvaná, protivná, nenaladěná. Tak nějak mi dny prokluzovaly a radost ze života se nedostavovala.

Ale pak jsem absolvovala seminář a z tohohle světa jsem se odstěhovala. Občas se do světa MĚLBYCH ještě podívám, stane se mi to tak dvakrát nebo třikrát týdně, třeba na půl hodinky. Hlavně pod časovým presem, třeba když musíme chytit vlak. A musím říct, že teď s odstupem vidím, jak moc je ten svět vysilující. Na jednu stranu obdivuji všechny, kteří v něm setrvávají, že to vydrží. Na stranu druhou ovšem nechápu, proč to vlastně chtějí vydržet a proč si to chtějí způsobovat.

Já od toho semináře ve světě MĚLBYCH žít nemusím. Odstěhovala jsem se. Našla jsem v sobě vnitřní sílu poslouchat svou vlastní motivaci. Takže když něco nechci dělat, nedělám. Když něco dělat chci, dělám. A výsledek? Když něco dělat chci, jsem výrazně efektivnější, rychlejší a produktivnější. Teď si asi říkáte, že to by to vypadalo, kdyby si každý dělal co chce. Že to se mi to asi povídá, že můžu dělat, co chci, když mám zřejmě doma služku a dost peněz na rozhazování.

Pravda je taková, že dělám úplně ty stejné věci jako jsem dělala předtím. Myji nádobí, uklízím, zalévám květiny, vařím, prostě normální chod domácnosti pro matku se třemi dětmi. Přesto je to rozdíl. Je to velký rozdíl. Já totiž ty věci dělám, protože a když je dělat chci. A když nechci, tak je nedělám. Když nechci umýt nádobí, tak ho umyju třeba až večer. Ono neuteče. Až mě tam bude štvát a budu ho chtít umýt, umyju. A někdy chci, tak to udělám hned, třeba 3x denně. Ale i obráceně. Když chci kreslit, kreslím. I když jsem to nikdy nedělala, a žádné mistrovské výtvory tedy netvořím. Ale mám z nich radost. Když chci tančit, tančím. A ničemu nevadí, že je třeba pravé poledne a MĚLA BYCH servírovat oběd. Když chci vařit, vařím. Když nechci, nevařím. Já jsem spokojená, děti jsou spokojené a k obědu si vezmou třeba ovoce. A nevadí jim to.

Mám ten svůj nový svět moc ráda. Dny jsou v něm barevnější, úsměvy šťastnější. Jsem opravdu ráda, že jsem našla tu sílu a ze světa MĚLBYCH jsem se odstěhovala.

Seminář Probuzení ženy Vám pomůže najít tu Vaší sílu a odstěhovat se ze světa MĚLBYCH.

http://www.duverujsveintuici.cz/ebook/