Strach je špatný rádce

V souvislosti s chystaným seminářem si více uvědomuji, že v mnoha reakcích na něj je schovaný strach. Tedy on je schovaný dost špatně. Někdy je jen cítit, někdy si ho dokonce autor slov sám uvědomuje a pojmenuje. To je sice o stupínek lepší, ale… Když o strachu dlouhodobě víme, ale neodhodláme se mu postavit, je nám to úplně stejně „na pytel“ jako kdybychom o něm nevěděli. Možná je to i horší, protože se trápíme i faktem samotného strachu. Dostala jsem hned několik reakcí, osobně, emailem, telefonicky, jejichž obsahem bylo asi následující: „Mě se ten článek i seminář hodně moc líbil. Moc bych se chtěla zúčastnit. Ale já se toho bojím.“ Bát se je asi normální, také se některých věcí bojím.

Už jako dítě jsem pochopila, že se mi strach nevyplatí. Nechci se nechat řídit strachem. Uvědomila jsem si to na jedné konkrétní situaci. Já totiž neumím lézt po schůdkách do bazénu. Neumím, mám s tím obrovské problémy. Pokud mám na výběr, skočím, nejlépe po hlavě. Když totiž lezu do vody pomalu, bolestně si uvědomuju každý centimetr těla, který se musí vyrovnávat se změnou teploty. Pokaždé, když potopím další kousek, se už bojím toho, jak budu muset potopit další. Kolik toho ještě zbývá, než se potopím celá. Připadá mi to jako pomalé mučení sebe samé až už se ani netěším na to, jak si zaplavu. Zato když do toho skočím… Musím se jen odhodlat, překonat strach a odrazit se. Všechno ostatní už se zařídí samo. Už s tím nic nenadělám a vezu se. Když se odrazím, už se nemůžu vrátit zpátky, nemůžu si to rozmyslet. Mudrování o tom, jestli dělám nebo nedělám dobře, už mi v ničem nepomůže, je hotovo. Pak jeden velmi krátký šok ze změny teploty, tak rychlý, že si ho ani nestihnu uvědomit a už plavu. A ještě jsem si ten skok užila oproti tomu mučení při lezení po schůdkách.

Když o tom přemýšlím, asi to tak dělám ve všem, celý život. Když mi něco nevyhovuje, skočím a změním to. Nemučím sama sebe tím, že si vysvětluju, že to nevyjde a proč to nemůžu udělat, a pokud je to alespoň trošku reálné, tak skočím.  Když to převedu na ten bazén… Nejsem takový idiot, abych skákala šipku do 10cm vody. Ale po zjištění základních faktů, tedy jestli se tam dá skočit šipka, jí prostě skočím. A stejně to dělám i v reálném životě, i co se týká mých emocí. Pravda, můj život je plný obratů a kotrmelců, díky čemuž je ale i plný zajímavých lidí, situací, poučení a pokroků. Myslím, že jedna z věcí, na které si asi můj muž rozhodně nemůže stěžovat je, že by se mnou byla nuda. J

Takhle to bylo i s tím seminářem. Věděla jsem už dávno, že mám problém kulantně řečeno s vyvážením ženské a mužské stránky. Zkrátka jsem se už od dětství chtěla vyrovnat klukům, prala jsem se, nosila krátké vlasy, oblékala se neutrálně. Byla jsem fakt drsná. Dokonce se našlo pár kluků, kteří o mě řekli, že jsem babochlap. A celou dobu jsem si říkala, že jsem prostě taková (ačkoliv jsem vevnitř cítila nespokojenost). Když jsem si po dvou dětech začala říkat, že bych s tím chtěla něco udělat, narazila jsem na Cinziin seminář. A skočila jsem. Jela jsem kvůli tomu docela daleko, nechala doma dva malé cipísky a udělala si víkend pro sebe. Ale jestli myslíte, že jsem se nebála, tak bála a děsně. Bylo to divné, jela jsem sama přes celou republiku a nevěděla, co mě tam čeká. Když se se mnou některé další ženy v pátek večer seznamovaly a objaly mě, byla jsem úplně vyplašená, kam to lezu. A pak tančit a dělat některá cvičení, a před ostatními? Uvolnit se? To byl vždycky strašný problém. Musela jsem se vůlí usměrnit: „Chtěla jsi na tom pracovat, tak pracuj, neutíkej od toho a makej.“ Když jsem pak při práci otevřela oči, zjistila jsem, že jsem každému ukradená. Každá řešila sebe, tak proč by měly řešit mě? Nikdo mě nehodnotil, tak si ještě odpustit hodnotit sama sebe. Tak jsem se konečně uvolnila a taky se ponořila do sebe.

Bylo to stejné jako s tím bazénem. Musela jsem sebrat odvahu a odrazit se. A vyplatilo se. Po krátkém šoku to byl nejlepší seminář a dokonce i nejlepší výsledek. A víte, co mi to definitivně potvrdilo? Teď jsem se o semináři bavila s jednou kamarádkou, se kterou se ale neznám dlouho. A víte, co mi řekla? „No jo, ty totiž nemáš žádný problém s ženskostí. Ty jsi opravdu ženská.“ Pohladilo mě to. Můj skok do neznáma se vyplatil. J