Respektuj mě
Ono se to řekne respektovat někoho. Natož respektovat dítě. Kdo to kdy slyšel, respektovat dítě? 🙂 Jasně, že slyšel, ale trochu nadsadit to musím. 🙂
Oprostím se od významu “mít z někoho respekt”. Tento význam trochu vypadá tak, že zaměňujeme slovo respekt za slovo strach. Možná se někdy časem pověnuju i tomuto významu, ale ten mě teď tolik nezajímá. Zajímá mě opravdu “respektovat někoho”, “dát někomu respekt”. Respektovat někoho totiž podle mě znamená přistupovat k němu s důvěrou v jeho rozhodnutí. Akceptovat, že jeho rozhodnutí může být jiné než jak bych se rozhodla já. Pevně věřím, že většina lidí se minimálně snaží respektovat ty ostatní. Někteří se dokonce snaží respektovat i děti. Jsem vděčná za všechny tyto lidi a děkuji jim, protože každý kdo na tom pracuje, je pro naši společnost potřebný a velmi důležitý.
Tady bych mohla skončit. Ale znáte mě, to by bylo moc jednoduché. Chci tu úvahu nechat zajít ještě kousek dál. I pro ty, kteří se snaží respektovat ty ostatní, ať už dospělé nebo děti, v tom číhá výzva. Každý, kdo o sobě prohlásí, že respektuje ostatní, se musí doptat sám sebe ještě o kousek dál.
Respektovat někoho totiž znamená i věřit tomu někomu, že se rozhodl na základě svých pocitů a dostupných informací nejlépe, jak pro sebe dokázal. Že pro sebe zvolil tu naprosto nejlepší možnost. A to i za předpokladu, že je to pro mě nepříjemné, nepohodlné, chtěla bych to jinak. I za tu cenu, že to může znamenat, že ten někdo se mnou nechce něco dělat nebo se ode mně chce vzdálit. A já to tak nechci. A NECHCI! I za tu cenu jeho rozhodnutí přijmout. To je podle mého “respektovat” Prostě ho nechat žít jeho rozhodnutí a nést jeho důsledky. Maximálně, pokud toho človíčka mám ráda a chci, pak mu můžu pomoci nést jeho důsledky.
Příklad
Venku je poměrně zima, ale dítě si nechce vzít mikinu.
Beru si jako příklad třeba své teď osmileté a situaci, že odcházíme na delší dobu, třeba na výlet. (O menších a o tom, jak na tom domluvit i s takhle velkým i menším jsem toho dost psala v knížce Šťastné dítě, spokojený rodič) Prostě bez možnosti se vrátit. Pokud na sebe neberu “rozhodovací pravomoc” a usoudím, že může volit, jak se obleče, pak se možná budeme bavit o tom, jak bude venku. Mohu říci, že se mi to zdá na mikinu. Mohu doporučit například vyzkoušet venkovní teplotu na chvíli třeba na balkoně než odejdeme. Mohu vznést návrh na mikinu do batohu nebo kolem pasu. Pokud se ale i tak dítě rozhodne si mikinu nevzít, respektuji to. A teď ten oříšek, to “respektuji”. Respektuji totiž neznamená, že budu ještě vymýšlet další přesvědčovací techniky, jak ho přimět vzít si mikinu. To není respekt, to je nejspíš manipulace. A ani nebudu brát za jeho zády, bez dohody jeho mikinu do svého batohu. To není respekt. Stavěla bych se tím do role té chytřejší, nadřazené, “stejně to vím líp”. A ani se nebudu tvářit, že to akceptuji a myslet si něco jako: “Stejně by sis ji měl vzít, protože ti bude zima, budeš nemocný, ale dělej si, co chceš, a bla bla bla.” To taky není respekt. To považuji vlastně za formu odsouzení. Každá z těch variant je cítit. Někde na podvědomé úrovni ten človíček má pocit, že něco není ok. Mate ho to, neposiluje, ale oslabuje. Každá z těch variant škodí jemu, škodí mě, škodí našemu vzájemnému vztahu.
Respekt je jen a pouze ta varianta, že jeho rozhodnutí vezmu jako vstup a beze zbytku ho akceptuji.
A co když mu přece jen bude zima? No tak ho přece zahřeju, vždyť proto se máme. 🙂