Přeorganizováno

Organizovali nás ve škole, organizovali nás doma. Potom jsme vyrostli a organizoval nás náš zaměstnavatel. A když jsme vyrostli ještě víc, pořídili jsme si vlastní děti, abychom mohli konečně někoho organizovat sami…

Je v naší kultuře a době zakořeněná prapodivná představa, že dětem musíme vytvořit program. Že je musíme dobře zorganizovat a naplnit jim čas rozličnými programy. Hlásíme je na bezpočet kroužků, vymýšlíme pro ně možné nemožné. Vymýšlejí se různé soft metody a co nejlepší a nejjemnější způsoby toho, jak děti co nejlépe zorganizovat a přitom na ně být co nejhodnější, i když se jim to zpravidla nelíbí. A když tyto námi nalajnované programy a plány splníme a vyplníme, padneme skoromrtví do postele, protože už nemáme energii na nic jiného. Možná by se tento filosofický směr dal nazvat „vyčerpávající rodičovství“.

Celý ten systém je moc hezky vymyšlený. Bohužel, podle mého, má dva významné „nežádoucí účinky“. Tak ten první je nepříjemný pro nás jako pro rodiče – jednotlivce. Bere nám to radost ze života, snažíme se naplnit, co jsme naplánovali a zapomínáme často na vlastní pohodu a klid. Tolik se věnujeme dětem a jejich programu, že se mnohdy zapomínáme věnovat sami sobě.

Ten druhý nežádoucí účinek je fatálnější pro lidstvo jako celek. Tohle organizování času je už naprosto běžné a je svým způsobem vnímáno jako norma. I když možná spíš ve městech než na vesnici (doufám v to, že tam snad ještě život běží ve své přirozenější podobě). Ale abych tu myšlenku vysvětlila, pokusím se co nejsrozumitelněji… Tím,že svůj čas vyplňujeme organizováním času dětí, stavíme děti do role pasivního přijímatele. Skočí nám na to zpravidla ochotně a rychle. Neobtěžují se vymýšlet si vlastní hry, lámat si hlavičku s aktivní náplní vlastního času, protože někdo vymyslí za ně. Ony to jenom přijmou. O co je to pohodlnější. A to je to, co nám právě komplikuje život v dospělosti. V dospělosti se od nás očekává aktivní přístup k životu. Ale učil nás ho někdo? Nechal nás to někdo vyzkoušet? Všechno nám bylo definováno, my to jen přijali. A tak velká část našeho národa (ostatní národy nevím jak to mají, protože jsem jinde nikdy nežila) se uteče zpátky k té pohodlné pasivitě. I ti dospěláci utečou k pohodlnosti přijetí toho, co jim někdo nadiktuje. A tak slepě přijímají, jak je organizují politici, regionální politici, lékaři a lékárníci. A přitom brblají, že jim to nevyhovuje.

Já neříkám, že pro děti nikdy nic nepřipravím. Máme rádi hry a hrajeme je. A s veškerým nasazením. Ano, taky mají kroužky. Ale rozhodně mají naprostou převahu volného času, se kterým si mohou dělat naprosto, co chtějí. Když přijdou, že ho chtějí trávit se mnou, jsem ráda. Někdy se zapojí do mé činnosti, někdy hrajeme hry a někdy o nich celé odpoledne nevím. Pokud neprojeví ony zájem, nesnažím se jim jejich čas organizovat ani zasahovat do jejich her. Odměňují se mi tím, že mám dost prostoru sama pro sebe a svoje myšlenky. A všechno tím tak nějak pohodově plyne.

Ukázku z knihy Šťastné dítě, spokojený rodič si můžete ZDARMA stáhnout ZDE