Paní učitelko, naučte to dítě

Kdo je zodpovědný za to, aby dítě něco umělo? Ať už se bavíme o jakékoliv dovednosti, kterou by si mělo dítě osvojit. Co když nechce třeba psát? Je to paní učitelka ve školce nebo ve škole?

Já myslím, že rozhodně ne. Na prvním místě je samozřejmě dítě. Je to jeho zodpovědnost. Už od malička je jeho zodpovědností naučit se lézt a pak chodit, běhat, lézt po výškách, držet rovnováhu. Je to všechno na něm a je to v jeho zájmu. Je to naprosto instinktivní. A tak pracuje, učí se, zkouší, padá a zase to zkouší. Pak nastoupí do školky a má si osvojit další činnosti. Tentokrát to ale nejsou ty, které lze považovat za instinktivní, jako bylo to běhání. Má se naučit držet tužku, možná zpívat, možná stavět puzzle a hromadu dalších věcí. Jenže se může stát, že dítě prostě baví věc jenom jedna a těm ostatním se nechce věnovat. Prostě ho třeba baví puzzle nebo stavebnice a tužku do ruky nevezme, jak je týden dlouhý. Řeknete si: “No, nevadí, prostě je takové. Tak to přijde později.” Ano, může to tak být a často je. Také nechávám dlouhou dobu na to, aby se to samo srovnalo. Jenže na druhou stranu se pak může stát, že přijde šestý nebo sedmý rok a začne se blížit zápis do školy. A když stále ještě dítě nevezme dítě do ruky tužku, začíná to být problém. A zde vyvstává otázka… kdo ho to má naučit? Kdo je ten, kdo je za to zodpovědný, aby tu tužku do ruky bral a učil se i grafomotoriku? Jedna věc je svobodná vůle dítěte. A věřte mi, že já jsem zrovna ten, kdo se jí snaží ze všech sil respektovat. Na druhou stranu si myslím, že nemůžu dítě vyloučit z této společnosti a držet ho do smrti stranou všeho. A pro život v této společnosti je prostě potřeba se naučit číst, psát a počítat. Alespoň v základu rozhodně ano. Ještě lépe ne jen v základu. Od toho se bude jednou odvíjet celé další vzdělávání. Třeťák, který nebude umět psát, bude nutně odsunut svými vrstevníky a zkomplikuje mu to pravděpodobně celý další život. Zkrátka psaní je potřeba. Tak kdo je tedy za to ten zodpovědný? Dítě samo nemá potřebu. Tak pak tedy učitel nebo rodič?

Můj názor je, že rozhodně rodič. Učitel projde životem dítěte a zase z něj odejde. Když to bude dobrý učitel, dítě si ho zapamatuje. Ale to je vše. Až na velmi vzácné výjimky se pravděpodobně už dále stýkat nebudou. Je jedno, že z pohledu zákona je tím vzdělavatelem učitel. Faktickou odpovědnost nese vždycky rodič. Je to jeho dítě. On má ten nejvyšší zájem na tom, aby obstálo v životě. Má tedy rodič být ten, kdo začne na dítě tlačit a “donutí” ho vzít si tužku?

Jak tedy na to?

Už mé články znáte a víte, že tohle je forma, kterou nerada volím. Rodič je sice podle mě ten zodpovědný, ale formu může volit různou. Mnohem užitečnější než donucení je sáhnout si do svého svědomí. Zeptat se sám sebe, jaký dávám dítěti vzor? Jaké je prostředí, ve kterém žije? Je nějak motivující pro tu činnost, kterou se má učit?

Já si takhle uvědomila, že mé první dítě se nechce učit psací písmo. A když jsem se důkladně zamyslela, došla jsem zhruba k tomuhle… Já psací písmo vlastně vůbec nepoužívám. Když píšu nákupní seznam, píšu ho tiskacím. Když mám období a píšu nějaký deníček, jsem u toho zpravidla sama. A když píšu něco delšího, třeba i tohle, píšu to na počítači. Kde by mělo tedy dítě vzít motivaci se učit psací písmo? Proč, když jeho praktické použití nikde nevidí? Když už mě vidí s papírem a tužkou, je tam tiskací písmo. Když jsem si tohle uvědomila, došlo mi, že s tím musím něco udělat já. Ne, snažit se tlačit na dítě, aby se učilo psací jenom kvůli písance nebo paní učitelce. Nenutit. Ale vytvořit takové prostředí, aby bylo motivující k používání psacího písma. A tak jsem své dceři tenkrát začala psát dopisy. Psacím písmem jako vymyšlená princezna jsem jí posílala dopisy. A ona mi tím pádem chtěla psacím odpovídat. Byla to výborná hra, která nás obě bavila. Nechávaly jsme si dopisy smotané do ruličky na klice. A za pár týdnů dopisování bylo psací písmo pokořeno.

Ale musela jsem si nejdřív přiznat, že  je mou vlastní zodpovědností dítě motivovat a připravit motivující prostředí. Ano, můžu se domlouvat a radit s paní učitelkou, faktická zodpovědnost stále zůstává moje.

Takže pokud vašemu dítěti něco nejde, cokoliv, je čas se zamyslet, jak je to s jeho motivací k této činnosti a co vidí kolem sebe. Rodiče jsou ale ten největší vzor, který se dítě snaží napodobovat a podle toho ke vzdělávání přistupovat. Když se tím řídíme, je to pak kupodivu o dost lehčí.