Okamžitě toho nech!

Kolikrát jsem jen tuhle větu slyšela. Kolikrát jsem ji i sama řekla, než jsem sama sebe naučila jiným reakcím. A i tak mi občas ujede v situacích, kdy zpětně zjistím, že jsem ji vůbec použít neměla. Snažím se ji mít „vyhrazenou“ pro situace, kdy potřebuju rychle zasáhnout. Například, když někdo někomu ubližuje. Pak na té větě nevidím nic špatného.

Tentokrát mě však k zamyšlení nad touto větou dohnal můj vlastní muž. Přihodila se nám taková situace, že dítě vřískalo bolestí, ale přitom nereagovalo na jakýkoliv rozumný návrh na pomoc. Nic nechtělo, jen ječet. Já už vím, a vždy se o tom znovu přesvědčím, že když je něco bolí, nepotřebují náš rozum. Samozřejmě pokud se nejedná o takové věci jako zastavit rychle krvácení. Tam se rozum opravdu hodí. 🙂

Pokud se ale něco přihodí, to, co, od nás děti nejvíc v tu chvíli potřebují, je přijetí. Vědět, že je přijímáme i přesto, že vřískají a jsou hysterické tak moc, jak si pro ně ta situace v tu chvíli vyžaduje. Potřebují vědět, že jsme tam pro ně, že se k nám mohou stulit a prostě brečet a řvát a i v tu chvíli je milujeme. Tak totiž vypadá pocit bezpečí. Co by jen za takový pocit dala většina dospělých. Vědět, že si tohle můžeme taky dovolit.

Místo toho se snažíme dětský pláč utišit. Volíme různé cesty, snažíme se odvést pozornost nebo předkládáme rozumné návrhy, co se situací dělat. A pokud to dítě neakceptuje a nechce přistoupit na tuhle naší hru, můžeme zvolit i zásah touhle hloupou větou: „Okamžitě toho nech!“ Raději se snažíme potlačit emoce dítěte, aby přestalo brečet, když už se nechce domluvit. Možná dokonce cítíme vztek na to dítě. Ale proč?

Když se do té situace vžiju, cítím to naprosto jasně, jen nevím, jestli se mi podaří to přesně zformulovat do slov. Cítím v tu chvíli totiž bezmoc. Někdo pláče a já mu nemůžu pomoct. Projevuje emoci, kterou máme odmalička označkovanou, že je špatná, a nám se jí nedaří jí změnit na tu správnou. Tím, že to nedokážu změnit, se mi možná přidruží i další pocity, například, že jsem hloupá nebo neschopná nebo možná ještě celá řada dalších. Možná to útočí i na náš nejzákladnější pocit bezpečí, snažíme se za každou cenu udržet okolo sebe jen ty správné emoce, protože ty špatné jsou prostě špatně. Ale proč?

Jediný důvod, který mě napadá, je, že jsme totiž nebyli přijati my sami, a to včetně našich emocí. Jinými slovy, láska, které se nám dostalo, rozhodně nebyla nepodmíněná. Byla podmiňována právě těmi správnými emocemi. Museli jsme se chovat správně, tedy být poslušní, abychom byli přijati. Pak máme pocit, že nemůžeme přijmout ty špatné emoce od nikoho jiného. A jak je to doopravdy?

Prostě nejsou špatné emoce a správné emoce. Jsou to pořád jen emoce. A musí ven, všechny. Ať už je to pláčem, vztekem, běháním, tancem, kreslením nebo je třeba vykřičíme. Prostě musí ven. Každé dítě tohle intuitivně cítí a zná i tu formu, kterou je potřebuje dostat ven. Takže jeden stupínek je prostě věřit dítěti, že ty emoce skutečně má a nehraje to na nás a že je potřebuje dostat ven. Druhý stupínek je věřit tomu, že nejsou špatné a správné emoce, že jsou to prostě emoce a nesnažit se je potlačovat. Myslím, že tyhle dva stupínky se ještě dají zvládnout. Ale mám pro vás i „vyšší dívčí“.  Třetí stupínek je totiž přijmout dítě i s těmi emocemi. Jenže tohle se bude velmi obtížně dařit, pokud nepřijímáme sami sebe. O tom to totiž celé je. Musíme beze zbytku přijmout sami sebe a milovat sami sebe. Pak můžeme naprosto bezpodmínečně přijmout a milovat někoho jiného.

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.