Tomu klukovi nejde psaní

Prohlížím Kubíkovu složku, kterou mi přinesla jeho maminka, a pláču. Je to teda chudák kluk! Jsou tam tři doporučení, aby byl přeřazený do školy pro neslyšící a hluchoněmé a stále tam nechodí. Pak je tam papír, že to rodiče velmi zanedbali a že nedoslýchavost se dá poznat už ve čtyřech letech a že už dávno měl mít kochleární implantát. Je mu 8 a ještě stále ho nemá. No chápete ty rodiče, že mu ho nenechali voperovat? O co by měl snažší život? Jenže…

Kubíka znám asi od jeho tří let. Několikrát jsme spolu s jeho rodinou byli na letní dovolené, takže jsem s ním vlastně strávila dohromady několik týdnů. Naprosto bez problémů jsme se vždycky dorozuměli a to znakovou řeč neumím. Víte co totiž? Je to úplně normální kluk, který bez problémů slyší a mluví. Který umí sám spoustu věcí udělat i vyřídit (ano, pusou). Má normální rodinu a maminku, která by se pro něj rozkrájela, kdyby to něčemu pomohlo. A co se tedy stalo?

Kubík bydlí na malém městě nedaleko Prahy a nastoupil do první třídy do běžné školy. Byla to vysněná malá škola, kam chodí už jeho starší sestřička, kde mají malé třídy a paní učitelky se opravdu snaží s dětmi vycházet. Není to žádný “masokombinát”, kde by děti tlačili do výkonů za každou cenu. Přesto se v polovině první třídy ukázalo, že to asi úplně jednoduše nepůjde. Kubík si totiž nepamatoval písmenka. Docela hezky je opisoval, ale samostatné psaní mu nešlo. Jeho maminka tu situaci popisovala tak, že jakoby si nedokázal zapamatovat souvislost zvuku a psaného písmenka. Nicméně i tak s ním odvedla hodně práce, hodně hodin spolu pracovali ještě po škole. Kubík se písmenka pomalu naučil, ale bylo znát, že je tempo pomalejší než ostatní žáčci ve škole a třída mu začala pomalu utíkat. Paní učitelka tedy doporučila, aby návštívili pedagogicko-psychologickou poradu. Objednali se tedy do Prahy, k jedné renomované paní psycholožce. Ta si dala opravdu práci a snažila se Kubíka ohodnotit několik hodin. Výstupem její práce byl první posudek, že by Kubík měl navštěvovat školu pro hluchoněmé. Co se tu dobu, co byl u psycholožky sám, dělo, nevím. Možná s paní psycholožkou odmítal mluvit, opravdu netuším, výsledek však byl tento. S maminkou samozřejmě také mluvila, na posudku to však nic nezměnilo. Prý by mu bylo ve škole pro hluchoněmé lépe. Umím si představit zoufalství mámy, které někdo o jejím dítěti řekne tohle.

Ale maminka se nevzdala. Snažila se zjistit, jestli by na tom nemohlo něco být, že by Kubíkovi bylo v takové škole lépe než v té běžné. A tak našla přes nějakého známého paní učitelku, která na takové škole učila. Popsala jí celou situaci a poslala jí první posudek od psycholožky, aby paní učitelka věděla, o čem se baví. A tak vznikl druhý “posudek”, hodně podobný tomu prvnímu, ovšem navíc obsahoval ještě to vyjádření o zanedbání nedoslýchavosti a kochleárním implantátu. A to světe div se, naprosto bez toho, že by paní učitelka Kubíka viděla.

Když se maminka vyplakala, nabrala znovu sílu, zavolala mi a rozjela se se mnou do naší domácí školičky. Kubík vlezl do dveří, první co řekl, bylo “Dobrý den” a paní učitelka zdravým selským rozumem (asi jako by to udělal kdokoliv jiný) usoudila, že asi není hluchoněmý. Vyzkoušela s ním pár cvičení a řekla, že sice potřebuje více pomoci, že potřebuje některé pomůcky, aby mu šlo učení lépe, ale že se to dá v běžné škole zvládnout. A že mají vyzkoušet jiného psychologa. Nicméně jeho paní učitelka z té běžné školy (i přes nabídku pomoci se sestavením podpůrného plánu) po dalším čtvrtletí usoudila, že si neví rady. Poradila se s paní ředitelkou a tak vzniklo třetí doporučení na přeřazení Kubíka do školy pro neslyšící a hluchoněmé.

A tak se jeho maminka opět vydala do pedagogicko-psychologické poradny. Našla jinou paní psycholožku, která si s Kubíkem zase sedla a zase ho několik hodin zkoumala. Možná byla na Kubíka hodnější, možná měl tentokrát náladu spolupracovat. Konečně se však dostavil výsledek. Kubíkova porucha se jmenuje vývojová dysfázie a skutečně se dá zvládnout, pokud se k ní přistupuje s vůlí ji zvládnout. Není to důvod odepsat dítě. Pravděpodobně nebude raketový vědec (koneckonců jako většina z nás). Možná z něj ale bude třeba šikovný truhlář, tesař, umělecký kovář, to je fuk. Opravdu si umím představit tohohle kluka, jak jednou bude mít svou rodinu, své děti, které v pohodě uživí a který bude umět sociálně fungovat bez nějakých znatelných potíží. Ale dopadlo to dobře. Díky mámě, která se nevzdala, se řešení našlo hned několik. Tak proč teda pláču?

Protože chybělo málo a bylo by zničeno další dítě ve jménu systému. Projevilo se totiž několik prvků, které považuji za velkou neřest současné doby. Jednak někdo něco posuzoval ve jménu systému z pozice svrchované autority. To by samo o sobě nevadilo. ale nikdo neposlouchal milující mámu, která to dítě zná nejlíp na světě a která se samozřejmě snaží, aby Kubík měl to nejlepší. Kdyby jí už první paní psycholožka naslouchala, dozvěděla by se to, co jí ta maminka říkala. Tedy, že ten chlapeček normálně mluví, slyší a funguje, a že má největší problém s pamětí. Za druhé to, že věci nejsou posuzovány v kontextu. Kdyby se totiž někdo obtěžoval se maminky zeptat, dozvěděl by se několik zásadních věcí. Dozvěděl by se, že Kubík první měsíce svého života strávil v kojeneckém ústavu než se dostal k téhle mamince. Dozvěděl by se, že Kubík se za hodinu práce doma s maminkou naučí víc než za týden ve škole. A dozvěděl by se také, že Kubík je jak horoskopem, tak i náturou beránek. Z tohohle všeho je jasné, že to dítě si za svůj první rok prožilo porci strachu, která by porazila nejednoho dospělého. Pokud nevnímá školu jako bezpečnou situaci, má logicky strach. S náturou beránka má tendenci se tomu postavit, zapřít (uzavřít) a nikam nejít (myšleno i vývojově dopředu). Teď čistě obrazně, zkusili jste někdy tahat berana nebo třeba osla, proti jeho vůli? Pravděpodobně jste nebyli úspěšní, pod tlakem udělá třeba krok nebo dva. Jen ty dva kroky, které jsou nezbytně nutné. Ale pokud sám chce, ujde kilometry.

Další neřest systému, která se ukázala v průběhu toho procesu bylo, že vůbec může někdo vystavit “posudek na posudek” aniž by vůbec viděl toho, o kom se mluví. To je tedy naprosto mimo moje chápání.

Přitom si nemyslím, že by kdokoliv ze zúčastněných chtěl tomu chlapci ublížit. Stále věřím tomu, že všichni to dělali v jeho zájmu a tak nejlíp, jak to dokázali. Jenže nenaslouchali těm dvěma lidem, kteří toho věděli nejvíc. Tedy Kubíkovi a jeho mamince. Mysleli si patrně, že když jsou “odborníci”, dokáží si s tím poradit lépe. A když nedokázali přimět Kubíka, aby byl vyhovující v rámci jedné systémové “krabice”, tedy naučit se to, co velí norma dětem, aby uměly v první třídě, snažili se ho přeřadit do nejbližší nižší “krabice”, kde by dělal nejmenší problémy. Nikdo nehledal řešení, které by bylo nejlepší pro něj. Jen jeho máma. A má mé díky za to, že se nevzdala, i když to určitě vyžadovalo obrovskou sílu.

Online seminář na téma vzělávání bude v úterý 14.6. večer. Seminář je ZDARMA a jeho cílem je hlavně odpovídat na Vaše dotazy. Více informací a přihlášení ZDE.