„Na háku“

Měla jsem na návštěvě jednu ze svých milých kamarádek, maminku dvou dětí, a ta mi v průběhu konverzace položila krásnou otázku… „Ty, Péťo, jak se to dělá, mít věci na háku? Nauč mě to, chtěla bych to umět. Alespoň trošku.“
Chápu jí, vždycky si dělala nervy s každou maličkostí, s každou zkouškou ve škole. Musí se s tím nepohodlně žít.
Tak o tom tak přemýšlím a myšlenky házím rovnou sem do toho článku. Kde se to vlastně bere? Proč si člověk dělá nervy z věcí, ze kterých by vlastně vůbec nemusel? A jak se to dá naučit mít věci „na háku“?
Malá lidská bytost, tedy dítě, je samo o sobě tvor šťastný a jejím původním cílem je být šťastnou i nadále. Přichází sem s vlastní představou o svém životě, kterou tu chce realizovat. Ale rodiče (a děláme to patrně všichni méně nebo více), učitelé, celé okolí, na ni v průběhu dětství nakladou nespočet „očekávání“. Až dosáhnou toho, že si bytost (záměrně nepíšu dítě, protože netuším, v jakém věku se to zlomí), začne dokonce vytvářet očekávání sama na sebe. Prostě pokračuje v modelu, který jí ostatní nasadili, přehrává tu gramodesku znovu a znovu.
Očekávají, že se bude dobře učit, očekávají, že si bude uklízet, očekávají, že bude hodná, očekávají bla bla bla, prostě všichni jen očekávají. A protože jsou to báječní tvorové a snaží se socializovat a přizpůsobit se, snaží se taky vyhovět všem těm očekáváním. Ale protože jednak nemůžete nikdy vyhovět očekávání všech okolo a jednak tím vždycky realizujete přání někoho jiného a ne svá vlastní, vrozené štěstí pomalu zmizí. Proto možná tak rádi vzpomínáme na to, jak jsme byli v dětství šťastní.
A pak už je bytost dospělá a už ví, co se od ní očekává. Očekává se, že jako matka bude vše hlídat a za vše zodpovědná. Očekává se, že jako paní domu bude mít naklizeno a navařeno. Očekává se, že jako partnerka bude vždy upravená. A nevím, co vlastně všechno se ještě očekává, třeba že jako správná sousedka bude mít vždycky shrabaný sníh na chodníku, co já vím.
Jediná cesta k tomu mít věci „na háku“, tedy nelámat si s nimi hlavu, vede přes očištění od těchto očekávání. Když si na to vzpomenu, snažím se si uvědomit, jestli danou činnost skutečně dělat CHCI, jen ze svého vnitřního popudu, nebo jestli bych dělat MĚLA. Jestli se doberu toho, že bych činnost dělat MĚLA, je mi jasné, že se jedná právě o nějaké očekávání (klidně i moje vlastní). Pak mám ještě na výběr, buď si v hlavě přepnu, že tu činnost dělat CHCI nebo zkrátka CHCI dělat něco úplně jiného a dané „MĚLA BYCH“ se prostě vykašlu.
Když se mi tohle malé cvičení povede, jsem vždycky spokojená s tím, co jsem dělala a udělala, bez ohledu na to, kolik jsem toho stihla. Málokdy jsem výkonná jako mašina, dělám věci svým tempem a jsem s ním spokojená. Když mám náladu a chuť jet jako fretka, udělám to. A když jí nemám, tak jí prostě nemám. Co ode mě očekávají ostatní, je jejich věc, NE MOJE.

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.