Kamarádka, u které jsem to zažila, mi snad promine, že o ní píšu. Jednak ví o tom, jak jsem to vnímala a také už ví, že to tak nemusí být, jestli nemá přijít o nervy. 🙂

Viděla jsem tři ženy krmit batole. Samo o sobě by to nebylo tak hrozné, hromadné krmení je vidět často. Ovšem tyhle tři ženy krmily jedno batole. Byla to maminka, babička a teta. To batole prokazatelně nechtělo jíst, kroutilo se na všechny strany, šklebilo se, bránilo se, co mu síly daly. Takže jedna z nich držela předmětné batole, držela mu i ručičky a nastavovala ho v potřebném úhlu. Druhá okolo něj běhala se lžičkou, aby se trefila kroutícímu se dítěti do pusy a třetí na něj dělala: „Budliky, budliky“ nebo podobná zvěrstva za účelem odvést pozornost od jídla. Nutno říct, že se jim to ani tak nepovedlo. Ale podívaná to byla famózní.

Vzpomněla jsem si na svá „malá léta“, kdy nade mnou máma seděla a přemlouvala mě, ať si dám ještě pět lžic té polévky. „Alespoň něco sněz, je to potřeba.“ Nebo také: „Budeš tady sedět, dokud to nesníš.“ Já ty masové vývary tak nesnášela a nemám je ráda dodnes. Nepotřebovala jsem je a ani jsem hlad neměla. Pamatuju si, že mi stačilo sluníčko a vítr a nějak mě to dobíjelo. Nepotřebovala jsem tolik jídla, kolik se snažili do mě nacpat. Když už jsem sama přišla, že mám hlad, snědla jsem neuvěřitelnou porci. Ale muselo to být z mé hlavy (nebo spíš těla). Byla jsem hubené dítě, to ano. Ano spokojené, zdravé, sportovní a s velkým výkonem. Kde se tedy objevilo to, že jsem nejedla tak, jak by si okolí představovalo? NIKDE. Byla jsem tak prostě spokojená.

Pak jsem si vzpomněla nebo jsem následně viděla ještě mnoho situací podobných té popsané výše. Děti v zásadě reagovaly dvěma způsoby, pokud hlad neměly. Buď se bránily opravdu vehementně, nebo po počátečním odporu, který už nemusel být ani silný, jen rezignovaně seděly, otvíraly pusu a s tupým pohledem nechávaly své maminky, aby jim nakládaly jídlo dle libosti.

Myslím, že dítě jednak intuitivně cítí, co je pro něj vhodné jídlo a jednak ví, jestli má hlad. Normální je přece jíst, protože máte hlad. Je trochu divné jíst, protože to někdo řekl nebo protože je nějaká hodina. Jistě, po určitě době jedení podle rozvrhu tělo navyknete na to, že se opravdu hladem přihlásí. To asi není nic proti ničemu. Ale podle mého názoru nutit někoho jíst přesto, že prohlásí, že nemá hlad, rozhodně nebuduje zdravé stravovací návyky ani vztah k jídlu. O respektu k té úžasné malé bytosti nemluvě. Vždyť brát v úvahu názor druhého znamená, že ho respektujeme. Akceptujeme ho včetně toho názoru, přijímáme ho.

Kdo jiný je schopen posoudit, jestli Vy máte hlad? NIKDO. Tak proč by měl být někdo (včetně Vás) kompetentnější posoudit, jestli má hlad Vaše dítě, než právě Vaše dítě?

Myslím, že podobné nerespektování názoru dítěte ohledně hladu, může mít kromě špatných stravovacích návyků v budoucnosti, ještě fatálnější dopad právě v jeho pohledu na to, jak je přijaté, milované, respektované. Může to zcela změnit jeho pohled na něj a jeho sebelásku. Ta je tak moc důležitá pro jeho další vývoj a jejím nedostatkem trpíme všichni. Nebyli jsme náhodou vychováváni podle tohoto vzorce?

A nakonec zamyšlení do praxe. Představte si, že byste přišla/přišel domů. Váš partner/ka by se zeptal/a, jestli máte hlad. Vy jste prohlásili, že nikoliv. Jako odpověď byste obdrželi porci libovolného jídla a prohlášení, že tam budete sedět, dokud to nesníte. Jak byste se cítili?

Nejen tento ale mnoho dalších zkušeností, nápadů a rad najdete v mém ebooku Šťastné dítě, spokojený rodič.