Mami, nefňukej

Mami, nefňukej – aneb jak jsem dostala zpátky vlastní medicínu

Každý nejspíš předává svým dětem to, co si myslí, že by do života měly umět, znát, dokázat. Každý podle svého uvážení a toho, jak to cítí. Jedna z těch věcí, co pro ně chci do života já, bylo a je, aby věděli, že se dá dokázat téměř všechno. Pokud se to opravdu chce a pracuje se na tom. Samotné mi v životě víc pomohlo, když jsem místo fňukání udělala nádech-výdech, a postavila se zpříma k problému, nad kterým jsem nejspíš mohla jen fňukat. Pokud jsem někdy v životě do fňukání spadla, tak mi to přineslo spíš zlo, protože jsem si opakovaným litováním vlastně “vyčarovala pravdu”. Chvíli je to možná potřeba. Ale pak se člověk musí probrat a vědomě z toho vystoupit a začít něco dělat.

A tak jsem v tom fňukání nijak nepodporovala ani své děti. Pohladím, uznám, že něco mrzí, obejmu, nechám vybrečet a pak jim pomůžu vymyslet, jak to změnit a pracovat na tom. Možná je to tvrdá výchova, uznávám. Možná jsem tvrdší než většina maminek. Ale nějak to neustálé litování neumím. 

Pokud pro ně chci to, aby pracovali na tom, co chtějí, jakkoliv je to “nemožné”, musím trošku jít příkladem. Není to tak, že bych hustila do dětí, že mají na něčem pracovat a sama jsem to nedělala. Naopak jako první musím vždycky kopat do zadku sebe. 🙂

Vloni jsem si přála k vánocům panovu flétnu. Už dlouho mi leželo v hlavě, že bych na ní chtěla hrát. A tak jsem si jí až ve 37 letech “vypřála”. Zdánlivě nesmyslný věk na začínání s hudebním nástrojem. Ale já to chtěla. Hrála jsem ráno, když to šlo, tak přes den, hrála jsem večer. Bez flétny jsem se nikam nehnula. A naučila jsem se to. Tedy, na úroveň, která alespoň trochu uspokojila moje “chci se to naučit”. Děti to samozřejmě sledovaly, snažily se hrát se mnou. Celá tahle akce měla v zásadě pozitivní účinek i na ně.

Jenže pak jsem si vymyslela, že se chci naučit drdol s jehlicí. Zdánlivě drobnost. Celé dětství jsem byla za kluka, nosila krátké vlasy, nikdy jsem nezažila holčičkovské sponečky a copánky, které by mi rodiče zaplétaly. A tak tahle drobnost (drdol) byl pro mě cíl výrazně vzdálenější než celé hraní na panovu flétnu. Opravdu mi to nešlo.

A tak jsem jednoho krásného rána seděla se všemi u snídaně a měla jsem svou fňukací fázi. “Mě to nejde, já se to nenaučím. Bla, bla, bla, fňuk, fňuk, fňuk.” A tak se na mě podívala má nejstarší dcera a moudře pravila: “Prosím tě, mami, nech toho. Naučila jsi se na flétnu, tak se snad naučíš i tohle. Tak nefňukej a jdi to zkoušet.”

Uff, spadla mi brada. Ochutnala jsem svou vlastní medicínu. Bylo to tvrdé. Ale měla samozřejmě pravdu. Dala mi v dobrém slova smyslu kopanec a sílu na ten výdech-nádech a jdeme pracovat. Ačkoliv jsem se v té chvíli cítila nekomfortně, opravdu to pomohlo. Po prvním šoku jsem si řekla, že se mi něco povedlo. Tohle jsem chtěla, aby uměly, stavět se k překážkám. Super. 

Jo a ten drdol….. ten už pochopitelně umím. No mohla jsem to po tomhle vzdát? Nemohla. Naučila jsem se to. 🙂