Když potřebuješ postavit nové…

Celý loňský rok byl pro mě ve znamení rozkladu. Rozpadla se mi práce, rozpadly se mi vztahy, rozpadly se mi představy o mnoha věcech.

Díky tomu vyhoření se mi rozpadly dokonce i mé vlastní schopnosti a tím i představy o mě samotné. Vlastně se mi rozpadlo téměř vše, čeho jsem se mohla v životě držet. Dokonce i moje vysoká logická inteligence, která byla mou životní stálicí, se prostě na chvíli vypnula. Jsem ráda, že jsem nemusela přijít ještě o víc, aby mi to všechno došlo. (Děti jsou zdravé a dům stojí).

Aby mi došlo, že když chci něco nového, musím nechat rozpadnout to staré. Záměrně nepíšu rozbít nebo zničit, to by bylo taky špatně, bylo by to na sílu. Muselo se to v čase samo rozpadnout.

To, co je na tom zajímavé, že spadlo všechno, o čem jsem někde vzadu věděla, že to nemá dobré základy. Všechno, kde mi nějaký hlásek napovídal, že to není pro mě dobře, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu. Ale nebyla jsem naučená se tomu věnovat, slyšet ho. Nebyla jsem naučená vyhodnocovat to, co cítím, jako směrodatné. Bohužel jsem mnoho let brala jako bernou minci jen a pouze svojí racionální část, která mi říkala, jestli to je nebo není rozumné. (Tenhle můj přístup skončil před mnoha lety, ale to, co jsem díky němu nasekala, jelo dál.)

Teď už vím, že ten hlásek byla intuice, která mě vedla skrze pocity k tomu, co moje duše potřebuje. Moje duše od vždycky potřebovala pracovat s tělem a s kreativitou, nepotřebovala dělat diagramy ani stavět IT systémy. (Teď jsem se do toho pokusila vrátit a nevydržela jsem víc než měsíc, to volání už je tak silné, že to prostě nejde, vyhořela bych znovu, jen o dost rychleji).

V tom loňském roce jen spadlo všechno, co jsem nasekala, když jsem svoji duši neposlouchala. Nebo to, co jsem moc na sílu “chtěla” a aniž bych to dělala v realitě, energií jsem moc tlačila na pilu. Možná to celé spadnutí je to, čemu se říká karma. Důsledek mého špatného přístupu předtím.

A z druhé stránky… všechno, co jsem rozhodla srdcem od chvíle, kdy jsem se naučila hlas vlastní duše slyšet, mi zůstalo. Protože to je to, co je pro mou duši v pořádku. Mozek je jen nástroj, který mě k tomu měl dostat, není to ten rozhodovací prvek. A já ho celá léta používala špatně.

Takže spadlo, co spadnout mělo. A teď se staví. Spousta věcí úplně nově a tak daleko, jak se mi daří dohlédnout, i líp. Všechno, co teď v životě stavím, už stavím jinak. Stavím to podle toho, jak se v té věci cítím. Učím se (a to tedy už léta a léta) nechávat věci plynout a běžet a přijímat. A jen rozpoznávat v sobě, kde v tom, co se děje okolo mě, chci být já.

Je to trénink neuvěřitelný. Ale proti tomu, když jsem se snažila svým racionálním mozkem potlačovat, co cítím, si připadám neuvěřitelně naživu a šťastná. Vlastně bych řekla, že takhle žiju tak nějak “v milosti a lásce.”

Mějte se mnou trpělivost, mám vás ráda.

S láskou Petra Viola