Kdo má strach, tak bojuje

Mám pocit, že neustále bojuju. Možná proto nechci bojovat se svými dětmi, protože vím, jak je to vyčerpávající. Možná proto se to snažím s výchovou dělat jinak. Možná proto je pro mě v rodině nejdůležitější pohoda. Myslela jsem si, že už to mám vyřešené, že už bojovat nemusím, ale stejně se mi to vždycky vrátí. S dalším miminkem se tlak zvyšuje a včera můj boj zase dosáhl svého mezního bodu. Tak jsem se v tom musela „pošťourat“. Jsem tvor zapomnětlivý a to dost. U hodně věcí úspěšně praktikuji princip, že když se daná záležitost nepřipomene, asi nebyla tak důležitá. Dá se říct, že mi to usnadňuje život, abych se nemusela zbláznit. Jednu věc si však pamatuju a to moc dobře. Pamatuju si totiž, jaké to bylo vidět svět dětskýma očima. Pamatuju si, jaké to bylo ležet na louce, koukat na nebe a nechat se unášet na mracích. Pamatuju si, jaké to bylo nechat se spolknout zpěvem ptáků a lítat s nimi nad stromy. Pamatuju si, jaké bylo koukat na rybičky a na blýskavé vlnky v řece. Pamatuju si to, jaké bylo totální opojné vnitřní štěstí jen to, když svítilo slunce. Pamatuju si, jaké bylo dýchat jiskřivý vzduch každým pórem a euforii, kterou to ve mně vyvolávalo. Pamatuju si i to, jaké bylo vidět lidi barevně. Byly to chvíle naprostého štěstí, absolutního splynutí s okolím. Nepotřebovala jsem k tomu vůbec nic a nikoho, bylo to jen o tom „BÝT“, byla jsem nedílná součást tohohle přírodního dětí, totální splynutí. A pak mě „sežral systém“. Zapnula jsem hlavu, očekávalo se, že budu víc používat myšlení a logiku a že zatnu zuby a vydržím, co se mi řekne. A uvědomuju si, že tyhle chvíle čistého štěstí začaly mizet. Ještě mi nějakou dobu trvalo, než se vypnuly úplně, ale nakonec systém přece jen dokázal své a tyhle okamžiky už se nevrátily. Tak jak jsem musela používat rozum, stal se ze mě bojovník proti systému. Patrně jsem cítila, že je na něm něco špatně. Jenže když jsem byla mladší, měla jsem víc síly a systémy, proti kterým jsem bojovala, byly menší. Rodina, třída, na střední škole jsem dokázala sama vybojovat dokonce změnu maturit pro celý ročník. Vítězství mě těšila to ano, jsem ráda, že to pro někoho dalšího bylo k užitku, skutečně jsem dokázala některé dílečky systému změnit, ale přesto to pro mě bylo náročné. Jenže už jsem dospělá a mám děti a systémy, proti kterým musím bojovat, už jsou tak veliké, že to nedávám. Ať už se jedná o boj proti zdravotnictví nebo školství nebo čemukoliv dalšímu, tenhle rozměr už nezvládám. A asi neexistuje jednotlivec, který by to sám dokázal, zejména, když se jedná o „boj PROTI něčemu“. Po celovečerním rozčilování a pláči jsem si tedy v noci zapálila svíčku a zkusila se zeptat dovnitř do sebe, proč ten neustálý boj. A kupodivu jsem zjistila, že se bojím. Něčeho se moc bojím. A čím víc se bojím, tím víc bojuju. Tak jsem se zkusila doptat znovu, čeho se bojím. Dostala jsem se někam hodně daleko. To, že jsem totiž poslouchala „systém“, vedlo k tomu, že mi zabili dítě. Byla jsem poslušná, snažila jsem se vyhovět tomu, jak se věci „prostě dělaly“, a zabili mi dítě. Já skutečně nevím, jestli se jednalo o nějakou vzpomínku na nějaký minulý život nebo jestli se jednalo o to moje vnitřní dítě, které bylo tak šťastné na louce, ale někdo kvůli systému rozhodně umřel. Půl noci jsem seděla a plakala nad tím děťátkem. Ulevilo se mi, alespoň něco. Ale co to pro mě znamená dál, to zatím vůbec netuším, to se asi nějak vytříbí časem. Důležité je, že jsem zase o kousek víc pochopila ty děti, které si okolo sebe staví zeď a kopou kolem sebe. A kopou a kopou a čím větší mají strach, tím víc bojují. A čím víc bojují a čím větší jsou s nimi problémy, tím víc lásky potřebují. Jsou to i ty děti skutečné, ale i ty fiktivní v nás. Umět tak dát každému tolik lásky a trpělivosti, kolik potřebuje, a strach by zmizel ze světa a s ním i boj. Vím, že se nejdřív musí poléčit každý z nás dospělých, abychom dokázali tuhle lásku dávat dětem, ale doufám, že ta doba jednou přijde. Věřím v to.