Kdo je nejchytřejší

Kdo je nejchytřejší?

Psáno v roce 2009

Kdysi jsem si myslela, že nejchytřejší je ten, kdo toho nejvíce přečetl, nastudoval, vychodil nejvíce škol.
Ale od toho na svět přichází děti, aby nám opravovaly názory a vystavovaly to, co víme, neustálým zkouškám. Prostě mé dítě mě přesvědčilo, že je nejchytřejší, a žádnou školu na to ani nepotřebovalo.
Totiž nepotřebovala. Jmenuje se Klára a je jí už rok. Do školy nechodila a přesto myslím, že je mnohem chytřejší než já.
V září 2007 jsme absolvovali opožděnou svatební cestu po Mexiku, po které jsem zjistila, že jsem těhotná. Má dcera přežila podmínky, které by jen tak nějaké dítě nepřežilo, pokud by nebylo opravdu skálopevně přesvědčené, že u nás chce zůstat. Přežila zaoceánský let, preventivní léčbu antimalariky (prý potratový chinin, jak jsem se pak dozvěděla), přežila 3 týdny, kdy maminka pochodovala s krosnou na zádech, přežila tequilovou smršť, dokonce přežila i čtyřhodinový výlet klusem na koni na dřevěném sedle. Prostě to už tenkrát věděla líp.
Jenže to mamince jako důkaz nestačilo. Když jsem se po návratu dozvěděla, že jsem těhotná, koupila jsem obrovskou chytrou knihu, abych si nastudovala, jak to všechno budu dělat. Jako správná zodpovědná matka jsem to všechno načetla. Připravila jsem dětský pokojíček, koupila kočárek i postýlku. Podle správných západních návodů jsem věděla, že děti prostě pláčou a že si to budu muset vytrpět.
Kniha Koncept kontinua se mi dostala do ruky až ke konci těhotenství. Můj rozum se s tím neuměl poprat. Neuměla jsem to napasovat na všechny ty chytré rady, které jsem si předtím přečetla v přechytré knize. Takže jsem se rozhodla hodit všechno za hlavu a počkat až po porodu, co s tím provedou hormony. Naštěstí zafungovaly, jak zafungovat měly a musela jsem znovu uznat, že dítě to ví líp. A přes moje hormony to dává najevo. Nebo jsem možná nebyla dost silná, abych tomu vzdorovala. Prostě jsem se začala chovat proti všem svým zásadám, které jsem měla do doby před těhotenstvím.
Už v porodnici jsem prakticky zavrhla postýlku (tedy vozíček) s monitorem dechu a měla jsem miminko neustále v ruce nebo v posteli. Stále mi v hlavě znělo, že ONA to ví líp. ONA ví, kde a proč je spokojená. Takže jsem neustále vzdorovala sestřičkám, které mi vysvětlovaly, že jí rozmazlím a že to doma nebude chápat, že s ní nejsem a že musí být v postýlce a že si musí zvykat. Dokonce jsem musela vzdorovat i argumentům, že ji nemohu nosit v ruce, protože když mi upadne, tak je to na jejich zodpovědnost. Proč by mi proboha mé dítě mělo padat z ruky?
Přijeli jsme domů, přinesla jsem ji do krásně nazdobeného pokojíčku a na manželův pokyn (ano na pokyn, protože hlavu jsem měla vygumovanou) jsem miminko položila do postýlky. Jenže ono to tak asi má být, že je ta hlava „vygumovaná“. To byl poslední pokyn zvenčí, který jsem byla ochotná poslechnout. Sedla jsem si do obýváku, postýlka byla za rohem v pokojíčku a dítě v ní spokojeně spalo. Celková dráha od gauče k postýlce byla asi 4 metry. A já nevydržela sedět déle než 20 nebo 30 sekund a šla jsem se znovu podívat, jestli je v pořádku. Pak jsem zavelela „Dost!“. Postýlka putovala do ložnice, přebalovací pult do koupelny a tím jsem šmahem zrušila krásný nazdobený pokojíček. Dítě už jsem z ruky nepustila. Přestože byla poměrně spokojená i položená, něco mi říkalo, že tak to být nemá. Naučila jsem se vázat šátek a zůstaly jsme dál spolu svázané. ONA to zase věděla líp. Šlo jen o to, to vysvětlit i celému okolí. Opět jsem poslouchala ta samá moudra jako od sestřiček v porodnici. A to nemluvím o reakcích, když jsem někde vytáhla nočníček a se slovy „Klárce se chce čůrat“ jsem umožnila miminku vykonat potřebu, vylila použitý nočník a zandala miminko zpět do šátku. Všichni říkali, že jsem blázen, ale Klárka je přesvědčila, svou skutečně vykonanou potřebou. Zase to ONA věděla líp.
Dnes už běhá a žvatlá o stošest. Snažím se pořád mít tohle na paměti a nezapomenout na to, že ONA ví vždycky všechno líp. Neříkám, že vždycky jde to respektovat, ale pokud ano, jsme nakonec obě spokojené a šťastné.

Aktualizace 2023:

Dnes je téhle mojí hvězdě patnáct a má navíc dva sourozence. Netroufám už si tvrdit, že ONA ví vždycky všechno líp (v pubertě – haha). Ale můj náhled na to, že instinkty, které se mi tenkrát probraly, a které mi radily se řídit podle miminka, zůstává. Bylo to správně. I s Klárkou i dalšími dětmi, bylo správné poslouchat potřeby miminka, potřeby svoje a volání přírody, která mi napovídala, jak to udělat nejlíp.

Knížku Šťastné dítě, spokojený rodič, která na základě toho všeho později vznikla, najdete TADY.