Jsem špatná máma

Znáte tu větu? Taky si ji někdy říkáte? Když se mi něco nepovede, taky mě to napadne. Že jsem špatná máma, špatná partnerka, cokoliv dalšího. Netýká se to totiž zdaleka jen vztahu k dětem. Týká se to vztahů všech, ale zejména a nejvíc se to týká vztahu sama k sobě. Napadne mě to. Ale za těch pár let, kdy se snažím s vnitřními tématy aktivně pracovat, už trošku tuším, co s tím. Tak se na to pojďme podívat, jak to je a co s tím.

Vyrostli jsme v prostředí nálepek a odměn. Hodná holčička, zlá holčička, zlobivý chlapeček, atd. Když se budeš chovat požadovaným způsobem, dostaneš odměnu, když ne, dostaneš trest.

(Tenhle článek nemá být žádným útokem na mé rodiče. Dělali to nejlepší, co mohli. Naopak si myslím, že velkou spoustu věcí udělali dobře. Oni zase vyrostli ve svém prostředí a jejich rodiče ve svém. Spíš než hodnocení konkrétně mých rodičů se tím snažím říci, že celé prostředí, společnost to dotáhla do téhle úrovně a naprosto všichni se v tom snažíme plavat, jak se dá.)

Od malička naučeni těmto vzorcům a nálepkám, jsme zvyklí si je dávat i sami. Náležitě se pochválit, odměnit, ale bohužel i potrestat. To je “gramodeska”, která se nám spouští ve velké spoustě životních situací. Zkuste to v kontextu dalšího čtení jen pozorovat a najít u sebe tuhle “gramodesku”. Už jejím prostým objevením se totiž může začít něco dít.

Tedy ten příklad. A pro jednoduchost to budu opět psát na sobě, jak bych to přeprala, vyřešila. Řekněme, že se mi nepodaří uspokojivě vyřešit nějakou situaci. Je jedno, jestli pracovní, osobní, nebo vztahovou. Platí to na všechny. Primárně píšu o vztazích s dětmi a tak se budu držet tohoto tématu. Pokud vás napadne jiná situace, nedětská, přesto důležitá, zkuste si celý další text vztáhnout na ní. Mým příkladem pro teď bude hádka s dítětem kvůli druhému dítěti. Něco si udělali a já na to nepřiměřeně zareaguju. Bouchnou mi nervy a nepěkně ho/je seřvu. Dítě mi to nejspíš nezůstane nic dlužno a reaguje svým vlastním výbuchem.

 

Zpomalený záběr konfliktu

Kdybychom celou situaci sledovali zpomaleně a stihli vnímat všechny její vrstvy, vypadalo by to asi takhle:

1. Slyším, jak se děti hádají a brečí. Podvědomě vnímám emoce, které z hádky „stříkají“.
2. Na emoce z hádky se rychle zapínají moje vlastní emoce. Spouští se vztek, že nemám klid, strach o sebe, strach o děti, bezmoc, že nevím, co s tím, a může toho být samozřejmě ještě víc.
3. Tyhle emoce rychle přebijí všechno, co jsme si v průběhu předchozího času rozumem utřídili. Z toho, co zatím pozoruji u sebe, i okolo, mají emoce vždycky přednost před rozumem. Kromě několika málo abnormálně racionálních jedinců myslím emoce vždycky vyhraje.
4. Racio je tedy v tu chvíli vypnuto a naskakují obranné reakce. Podle toho, která emoce byla nejvýraznější, podle toho obranná reakce. V případě rodičovských konfliktů s dětmi se nejspíš málokdy spouští obranná reakce „útěk“. J Spíš bych odhadovala, že se spustí „útok“. Tedy u mě to tak bývá.
5. Vletím do hádky s touto obrannou reakcí s motivem bránit toho, komu je podle mě domněle ubližováno. Prostě bráním to dítě, které usoudím, že si zaslouží obranu. A bráním ho veškerou silou všech svých probuzených emocí.
6. Emoce, které ze mě lítají, mohou způsobit, že ublížím někomu ze zúčastněných.
7. Výsledek? Nejspíš brečí všichni. Děti a možná i já.
8. Tohle ani trošku nepovažuju za zvládnutou situaci. V duchu předchozí výchovy mám možná tendenci se pořádně potrestat, tedy konkrétně se „vypranýřovat“. Vyčítat si to, sama sobě říkat, jaká jsem děsná máma.

Znáte to? Trefila jsem se zhruba s tím zpomaleným filmem, který se čas od času uděje každému z nás?

Pokud si říkáte, že jste špatná máma (nebo eventuálně táta), prostě špatný rodič, mám k tomu jednoznačné vyjádření. NEJSTE. ROZHODNĚ NEJSTE.

Protože jestli čtete tento článek, tak o tom minimálně přemýšlíte. A to je první krok k tomu něco změnit.

Je důležité si uvědomit následující body, které k vyvolání konfliktu vedly

• Emoce, které ve mě konflikt vyvolává, jsou čistě a naprosto moje vlastní. Moje vzteky, “gramodesky”, ublíženosti, které jsou jinak moc pěkně a dovedně skryté hluboko vevnitř. Děti s nimi nemají nic společného a zpravidla o nich ani nevědí.
• Dítě žije jimi emocemi. Zkrotit výbuch je pro něj nesrovnatelně těžší než pro dospělého. Jeho výbuch teď, je jen výbuch teď. Za hodinu může být všechno jinak, stejně jako to bylo jinak před hodinou. Chtít od něj, aby zvládlo reagovat racionálně, je zhruba dvojnásobný úkol, který nezvládáme sami.
• Všechno, s čím jsem do hádky vlítla, jsou jen moje domněnky, nic jiného. Dokonce i to, koho je potřeba bránit. O ničem, z toho, co se tam dělo, fakticky nic nevím, všechno jsem si dovodila. A to je chyba.

Malý návod, co s tím, aby se dal konflikt zvládnout lépe

Pokud se něco takového stane, rozhodně nemá smysl bod 8. Nemá smysl se ani v nejmenším pranýřovat a vyčítat si to. Každý z nás dělá v každém momentě to nejlepší, co dokáže. Nedělám to a je mi bez bodu 8 líp.

Neznamená to ale, že za bodem 7 zavřu dveře, všechno zavřu hluboko do sebe a už o tom nechci vědět. To vůbec.

Bod 8 je potřeba nahradit za nový bod 8. Až když se emoce zklidní a jsem zase schopná racionálního uvažování, je potřeba tomu věnovat čas a do celé situace se vrátit. Je jedno jestli to je ve vaně nebo když jedu druhý den do práce a koukám z okna vlaku. Je prostě potřeba najít si čas a podívat se na celou situaci znovu. Říct si krok po kroku, co se tam vlastně událo. Co byla příčina konfliktu dětí, snažit si uvědomit, co to vyvolalo ve mě. V jakém jsem byla rozpoložení, že moje reakce byla, jaká byla. A co jsem to vlastně napáchala. Pokud je potřeba a jde to, klidně se k tomu ještě s dětmi vrátím. Ale z většiny to potřeba není. Protože já stejně vím, co se tam dělo, jen jsem nezvládla své vlastní emoce.

Pokud se chci pokusit situaci zvládnout příště lépe, vím přesně, ve kterém bodě to musí přijít. Který bod musím změnit. Změna totiž spočívá mezi kroky 1 a 2. Když příště dokážu, aby bod 2 (tedy zapnutí vlastních emocí) v tomto scénáři nenastal, pak celý konflikt najednou přestává být konfliktem.

Co z toho plyne? Že je to zcela jasně jen a jen o vás. Ale rozhodně ne o tom, že byste byla špatná máma (táta).