Ježíšek to všechno vidí

Na jakémsi veletrhu v koutku tvoření pro děti jsem byla svědkem kouzelné scénky.  Seděla tam paní s tak čtyřletou holčičkou. Nevím vůbec, co tomu předcházelo, předtím jsem neposlouchala, ale pár vět mne nakonec přece jen zaujalo. Přestože holčička byla naprosto hodná, v klidu si tvořila a nic moc neřešila, všimla jsem si slov paní lektorky: „No maminka se přece musí poslouchat.“ Opravdu nevím, na co to byla reakce, ale vzápětí se ozvala maminka: „Protože víš co přece. Ježíšek to všechno vidí. Ježíšek nepřinese zlobivým dětem žádné dárky.“ Holčička zvedla na maminku oči, ve kterých byl jasně patrný strach a zmatek.

Já jsem ve své nekonečné prostotě vyprskla smíchy, což se mi podařilo záhy schovat zakuckáním do svetru. Maminka holčičky si toho všimla a obdařila mě obzvlášť opovržlivým pohledem, jaká to divná matka si dovoluje znevažovat její výchovné metody.

Znáte totiž ten vtip… Zloděj loupí v noci v domě, když se najednou potichu do tmy ozve věta: „Ježíš tě vidí.“ A ticho. Tak krade dál a zase se ozve šeptem: „Ježíš tě vidí.“ Zloděj je chvíli zaražený a když se věta po několikáté zopakuje, tak řekne: „Mě to je jedno, já nejsem věřící.“ Na to mu šepot odpoví: „Ježíš je pitbul.“ 🙂 Tak tenhle vtip mi to připomnělo….

Ale k té metodě jako takové. Jednak jsem toho názoru, že celá pohádka o Ježíškovi je prostě lež. Teda ona to není lež, je to jakýsi příběh, na jehož základě hrajeme hru. Dárky si prostě dávají živí lidé na počest toho, že se kdysi narodil Ježíšek. Problém je, že to dětem jako lež servírujeme. Nikdy nikdo z nás žádný dárek nekoupil, nikdy nikdo nezazvonil na zvoneček a stromeček se nastrojil úplně sám. Dokonce jsem slyšela i to, že jsme ani nekoupili stromeček, ten taky přinesl Ježíšek. Jasně, když byly Klárce dva roky, nesnažila jsem se jí to vysvětlovat, myslím, že by to pro ni tehdy bylo zbytečné. Prostě jsme tu hru hráli. Taky jsme nazdobili stromeček jako překvapení, aby ho ráno viděla. Ale nastrojili jsme ho my. Balicí papír a některé dárky jsem kupovala s ní, nedělala jsem s tím dvakrát tajnosti, a ona si to v hlavě pomalu začala spojovat, jak to s tou hrou je. Když jí vloni bylo pět, zeptala se mě, jak to s tím Ježíškem je, a na rovinu dostala odpověď. Pak jsem se jí zeptala, jestli chce na Ježíška věřit a řekla, že chce. Rozhodla se sama, že tu hru bude hrát dál. Letos stejně napsala dopis Ježíškovi a hraje dál. Přestože ví, že dárky kupuje maminka a tatínek. Ale tahle pohádka je myslím to menší zlo.

To větší zlo je, že Ježíška používáme k zastrašování, pseudo-motivaci, jako odměnu a všechny tyhle možné nevhodné způsoby pro to, abychom přiměli dítě, aby se chovalo podle toho, jak chceme my. Já nepochybuju, že to určitou dobu může fungovat. Ale děti jsou chytré jako opice a rychle to prokouknou. Jednak zjistí, že lžeme, protože jsem ještě nepotkala rodiče, který by vydržel svému dítěti nekoupit vůbec žádný dárek pod stromeček. Tím totálně shodíme sebe v jejich očích, protože děti nám odpustí jakoukoliv naší nedokonalost, ale to že jim lžeme, to si budou pamatovat. Jednak je Ježíškem strašíme už tak 3 měsíce i déle před Vánoci a to je, jsem přesvědčena, pro malé dítě příliš dlouhá doba než aby to celou tu dlouhou dobu udrželo v myšlenkách. A za třetí a to mi připadá nejpodstatnější… Kde je naše vlastní hrdost a respekt k nám samým a k našemu dítěti? Když máme zapotřebí jej manipulovat… Můžu vlastně milovat někoho, koho se snažím manipulovat? Pro mě je to v přímém rozporu. Pokud někoho přijímám a miluju, miluju ho beze zbytku, respektuji ho. Tam není žádný prostor pro manipulaci. Proto věřím tomu, že když budeme brát Ježíška tak jak to doopravdy je, tedy jako krásnou a láskyplnou hru na svátky a dávání dárků, můžeme si to užít, my i naše děti.

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.