Jeden o koze, druhý o voze aneb Diskuse o očkování

Zúčastnila jsem se dnes demonstrace proti novele zákona o veřejném zdraví, který upravuje mimo jiné i očkování. Právě kvůli úpravě povinného očkování byla svolána tato demonstrace.

Pan ministr zdravotnictví byl tak laskav, že nám přišel vysvětlit své stanovisko.  Dav na jeho projev bohužel reagoval i tak, že se ho pokusil několikrát vypískat a vybučet. Oceňuji odvahu pana ministra přijít a postavit se davu čelem. Proto jsem se v tomto k davu nepřidala, neboť z titulu respektu a úcty k jakémukoliv jinému člověku mi toto nepřipadá vhodné, byť s ním nesouhlasím. Nicméně ten pískot a bučení mi pomohl si uvědomit jednu věc…

Diskuse okolo očkování je ožehavá a většinou je to něco jako píchnout do vosího hnízda.  Já jsem ale až tam pochopila, proč že se ty dva tábory nemohou domluvit. Jako by to byly dvě různé diskuse. Tedy byla to vlastně jedna diskuse na dvou naprosto jiných úrovních.

Ti rodiče, kteří se před ministerstvem zdravotnictví sešli, žádali o rovný přístup od lékařů i od státu, o svou vlastní zodpovědnost. Všichni, kteří tam byli, se nepochybně snaží vychovat své děti tak nejlépe, jak to umí a součástí toho je i udržování zdraví svého dítěte na nejlepší úrovni, jakou dokážou, ale vždy tak, aby to bylo podle ústavy v souladu s jejich nejlepším vědomím a svědomím. Když nechci, aby moje dítě nebylo nachlazené, můžu je otužovat, můžu mu preventivně dávat vitamíny, můžu mu vařit čaj s medem nebo slepičí vývar nebo nevím, co ještě. Ale ať už zvolím jakoukoliv cestu, vždy vyberu variantu, která je pro mě jako pro rodiče v souladu s mým vědomím a svědomím. A zodpovídám samozřejmě za výsledek. Tohle, předpokládám, nikoho nezaráží. Proč by to tedy u zdravotní péče mělo být jinak?

Ti lidé nežádali ministerstvo, aby zakázalo očkovat děti. Nesnažili se o diskusi, jestli očkovat nebo ne. Ti lidé žádali pouze svobodu. Žádali, aby jim byla svěřena možnost rozhodovat o jejich dětech, protože si všichni uvědomují, že skutečnou zodpovědnost nesou oni jako rodiče.

Vsadím se, že kdybych prošla dav (možná jsem to měla udělat, ale nenapadlo mě to) a zeptala se těch lidí, jaké mají vzdělání a jak dlouho se problematikou očkování zabývají nebo zabývali, než se rozhodli, dostala bych nejspíš překvapivé výsledky. Z toho, co vím o svém okolí, bych se totiž nejspíš dozvěděla, že zpravidla mají středoškolské nebo spíše vysokoškolské vzdělání a problematikou očkování se zabývají několik let. Pravděpodobně se tedy nejednalo o lidi, kterým by prostě někdo něco nahučel a oni se teď chtěli stavět proti zákonu jen proto, aby jen tak protestovali, aniž by problematice rozuměli.

Oproti tomu pan ministr nám vysvětlil, že je zastáncem očkování a on své děti očkované má. Já říkám „v pořádku, on se tak rozhodl a je to ok.“. Jenže o tom to je, on totiž vedl k lidem řeč v tom duchu, že očkovat je nutné. On vedl debatu, jestli očkovat nebo neočkovat. Vůbec nepochopil, že je to o svobodě a zodpovědnosti. Právě proto, aby se každý mohl rozhodnout sám, třeba i na základě konzultace s lékařem. Takže jsem pochopila, že diskuse o očkování, podobně jako diskuse o porodech, se opravdu vede v duchu „jeden o koze, druhý o voze“.

Jeden miniaturní krůček k lepšímu jsem v jeho projevu zaznamenala. A to, že ministerstvo pracuje na tom, aby i finanční odpovědnost za vedlejší účinky očkování nesl stát. Alespoň něco. Ale upřímně… I kdyby mi vyplatili 20 milionů, zdraví mého dítěte mi to nevrátí.