Jak naučit děti zdravit

Často slyším nářky, že děti dneska neumí zdravit, že neumí říct prosím a děkuju. Jenže jak to mohou umět děti, když to často neumí rodiče? Jako všechno v přirozené výchově je to o vlastním příkladu. A tom, co píšu pořád dokola. Každý musí začít u sebe. Když se rodič začne soustředit na to, aby sám zdravil, dítě začne dříve nebo později zdravit také. To stejné analogické samozřejmě platí i pro “prosím” a “děkuju”. Ale myslím doopravdy zdravit. Ne: “když už se to teda dělá, tak to řeknu”.

S tím pozdravem mi totiž připadá, že to má o mnoho víc vrstev. Zdánlivě teď úplně odbočím, ale uvidíte, že to souvisí. Žijeme dneska v prostředí, kdy je každý zavřený sám, ve svém vlastním světě úzké rodiny. Širší rodinu a kontakt se světem nám z velké části zprostředkovávají média a technika. Trošičku virtuální svět. A tento virtuální svět nám nutí svou představu, jací bychom měli být, jací by měli být ostatní. Co by se mělo a nemělo dělat a co je a není normální. Vytvoříme si na tom základě spoustu domněnek, které se nám pěkně usadí v hlavě a nechce se jim ven. Jenže opravdový život s nimi nemusí nijak souviset.

Já ráda bořím staré struktury. Opravdu mě to baví. A pro účely toho jsem vybavená  několika “součástkami”, které mi to umožňují. Jedna z těch “součástek” se jmenuje: “Dělám si co chci, pokud mi to vyhovuje (a nikoho neohrožuju) a je mi dost jedno, co si o tom myslí ostatní.” A tak třeba chodím bosa. Chodím bosa v létě, v zimě, po trávě, i třeba na nádraží. A to právě s tím pozdravem souvisí. Každý přece VÍ, že se po ulici chodí v botách. A teď jedna taková, která si dovoluje být bosa. Starší lidé nade mnou bědují, eventuálně se snaží mě zachránit před různými nemocemi počínaje zánětem močového měchýře a konče revmatickou artritidou. Ale také se ptají a já jsem ráda, že se ptají. Jenže některé maminky s dětmi, ty přecházejí přímo do bojové pozice. Já je chápu, nabourávám jim to, co se snaží do dětí poctivě hustit (tedy v tomto případě to, že se chodí v botách). Včera jsem zrovna jednu takovou potkala. Potkala jsem tuhle maminku s kočárkem, kde sedělo tak rok a půl staré dítě. Jak mě viděla, nahodila bojovný a odmítavý výraz, propichovala mě očima. Nepozdravila. Nebo kdyby to byla jiná maminka, reakci by měla stejnou, ale pozdravila, protože se to má. Vypustila by prázdné slovo. Tahle si možná myslela, že jsem blázen, když jdu bez bot. Že jsem třeba nepříčetná a zaútočím na ní. Možná si myslela, že jsem cizinka, možná, že jsem žebrák a nemám na boty. Možná za tím je jenom strach z neznámého. A tak jsem ji pozdravila. Normálně jsem se na ní usmála a řekla jí “Dobrý den”. A ona roztála. Usmála se taky, usmály se jí i oči a odmítavý výraz zmizel. Celá se rozsvítila. Po mém pozdravu pochopila, že jsem úplně normální, jen bosá. A já jsem pochopila to pro mě podstatné, tedy že pozdrav otevírá srdce. Ve svých 34 letech mi vědomě došlo, proč si vlastně lidé říkají “Dobrý den”.

Takže neučme děti zdravit, aby to vypadalo, že jsou vychované. Prostě se zdravme navzájem. Každým pozdravem, kterému věnuji náležitou pozornost, dávám něco najevo. Opravdu tomu, koho zdravím, přeji dobrý den. Dávám mu najevo, že jsem tady a že mě nějak zajímá. Dávám mu najevo, že není sám.

A víte co? Svým dětem musím vysvětlovat, že nemusí zdravit i v metru. Že v centru Prahy na Václaváku se to nedělá. Že nemusí zdravit každého cyklistu, který jede okolo. Zdravit se naučily automaticky a je vidět, že to dělají rádi. A tím platí za výborně vychované děti, ačkoliv je v tomhle nikdy nikdo moc nevychovával. 🙂

V programu Šťastné dítě, spokojený rodič Vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a tím jak jej propojit se životem v moderní společnosti. Bližší informace ZDE.