Důležitá věc o křiku
Opatruji si poznámky, které dostávám od svých dětí…. či už jsou naškrábané tužkou na lepícím lístku, anebo napsané perem vzorným rukopisem na linkovaném papíru. Ale báseň ke Dni matek, kterou jsem dostala od své devítileté dcery, byla mimořádně významná.
„Důležitá věc o mojí mámě je…je tu pořád pro mne, dokonce i když se dostanu do potíží.“
Ne vždycky to ale bylo takhle.
V půlce mého velmi zaneprázdněného života jsem zavedla nový postup, který byl úplně odlišný od toho, jak jsem se do té doby chovala. Stal se ze mne křikloun. Nebylo to často, ale bylo to extrémní – jako napumpovaný balón, který praskne a každého v okolí vyleká.
Co to tedy bylo s mýma tehdy tři a šestiletými dětmi, že jsem kvůli tomu ztrácela nervy? Bylo to, jak dcera naléhala, aby mohla odběhnout a koupit si další tři korálkové náhrdelníky a její oblíbené růžové sluneční brýle, i když už jsme měli zpoždění? Bylo to když si chtěla sama nasypat cereálie a shodila celou krabici na kuchyňský dřez? Bylo to když na dřevěnou podlahu upustila a rozbila mého jedinečného skleněného anděla po tom, co jsem jí řekla ať na něj nesahá? Bylo to když zarputile odmítala spát právě, když jsem nejvíce potřebovala ticho a klid? Bylo to, když se mezi sebou hádaly kvůli takové směšnosti jako kdo první vystoupí z auta anebo kdo dostane největší porci zmrzliny?
Ano, byly to tyhle věci – normální nehody a běžné dětské problémy, které mě dráždili až do bodu, kdy jsem ztrácela kontrolu.
Není jednoduché o tom psát. Není to ani období života příjemné na vzpomínání, protože abych řekla pravdu, v těch chvílích jsem se nenáviděla. Co se to ze mě stalo, že jsem musela řvát na dva vzácné malé lidi, které jsem milovala víc než svůj život?
Řeknu vám, co se ze mě stalo.
Má zaneprázdněnost.
Přílišné telefonování, přemíra závazků, mnohostránkové seznamy úkolů a snaha o dokonalost, to vše mě zahlcovalo. A řvaní na lidi, které miluji, bylo přímým důsledkem ztráty kontroly nad svým životem, kterou jsem pociťovala.
Nevyhnutelně to vedlo ke zhroucení. Takže jsem se sesypala za zavřenými dveřmi, ve společnosti lidí, kteří pro mne znamenali nejvíce.
Až do jednoho osudového dne.
Moje nejstarší dcera se postavila na židli a natahovala se pro něco ve spíži, když nechtěně shodila na zem celý pytlík rýže. A jak milion rýžových zrníček padal na zem jak déšť, oči mého dítěte se zalévaly slzami. A tehdy jsem to uviděla – strach v jejích očích z očekávané tirády své matky.
Bojí se mě, pomyslela jsem si a bylo to nejbolestivější možné uvědomění. Moje šestileté dítě se bojí mé reakce na svou nevinnou chybu.
S hlubokým smutkem jsem přišla na to, že nejsem matkou, s jakou bych chtěla aby vyrůstaly mé děti, ani tak nechci strávit zbytek svého života.
Za několik týdnů po této příhodě jsem zažila svůj průlom v momentě zhroucení – moment bolestného uvědomění, který mne posunul na cestu od zaneprázdněnosti a roztěkanosti k zachycení toho, na čem opravdu záleží. To bylo před dva a půl lety. Dva a půl roku snižování přemíry zaneprázdněnosti a závazků….dva a půl roku osvobozování se od nedosažitelného standardu dokonalosti a společenského tlaku na „dělat všechno“. Jak jsem opouštěla moje vnější a vnitřní rozptylování, hněv a stres nahromaděný vevnitř se postupně rozpouštěl. S odlehčením nákladu jsem byla schopná schopná reagovat na chyby a provinění mých dětí klidnějším, soucitnějším a rozumnějším způsobem.
Říkala jsem věci jako „Je to jenom čokoládový sirup. Můžeš to utřít a linka bude jako nová.“ (namísto vydání rozčíleného povzdechu a přetáčení očí.)
Nabídla jsem, že podržím metlu zatímco ona zametala moře rozsypaných cereálií. (namísto stání nad ní s nesouhlasným pohledem a hlubokým podrážděním.)
Pomohla jsem jí uvažovat, kam založila své brýle. (namísto obviňování z nezodpovědnosti.)
A ve chvílích, kdy mne přemáhalo úplné vyčerpání a potřeba si na všechno stěžovat, zavřela jsem se do koupelny a dopřála si chvíli k vydechnutí a uvědomění si, že jsou to jenom děti a děti dělají chyby. Tak jako já.
A postupem času se strach z očí mých dětí, když byly problémy, vytratil. A bohudíky jsem se v časech, kdy měly potíže, stala jejich přístavem namísto nepřítele, před kterým je potřeba utéct a ukrýt se.
Nejsem si jistá, jestli by mne napadlo napsat o této hluboké proměně, nebýt incidentu, který se stal minulé pondělí odpoledne. V té chvíli jsem se cítila přemožena životem a na špičce jazyka viselo nutkání řvát. Dokončovala jsem poslední kapitoly mé knihy a můj počítač zamrzl. Znenadání před mýma očima zmizely úpravy celých třech kapitol. Několik minut jsem strávila zběsilou snahou vrátit poslední verzi rukopisu. Když to selhalo, zkusila jsem zálohu počítače jen abych zjistila, že tam taky nastala chyba. Když jsem si uvědomila, že práci, kterou jsem udělala na těch třech kapitolách už nikdy neobnovím, chtělo se mi plakat – ale ještě více jsem chtěla zuřit.
Ale nemohla jsem, protože byl čas vyzvednout děti ze školy a odvézt je na plavání. S velikým sebeovládáním jsem zavřela laptop a připomínala jsem si, že existují mnohem mnohem horší problémy než je přepsání těch kapitol. Pak jsem si řekla, že není nic, co bych mohla právě teď s daným problémem udělat.
Když děti nastoupily do auta, okamžitě věděly, že je něco v nepořádku. „Co se děje, mami?“ ptaly se jedním hlasem při pohledu na mojí sinalou tvář.
Chtělo se mi zařvat: „Ztratila jsem tři dny práce na mojí knize!“
Chtělo se mi bouchnout pěstí do volantu protože sedění v autě bylo tím posledním místem, kde jsem v té chvíli chtěla být. Chtěla jsem jít domů a opravit moji knihu – a ne vozit děti na plavání, ždímat mokré plavky, rozčesávat zamotané vlasy, dělat večeři, umývat nádobí a pak ukládat děti ke spánku.
Namísto toho jsem ale pokojně řekla: „Mám teď trochu potíž mluvit. Ztratila jsem část mojí knihy. A nechci mluvit protože se cítím velice otrávená.“
„To je nám líto“, řekla nejstarší za obě. A pak, jakoby věděly, že potřebuji prostor, celou cestou k bazénu byly potichu. Děti i já jsme se vypořádávaly se svým dnem a i když jsem byla více potichu než obvykle, neřvala jsem a snažila jsem se co nejvíc nemyslet na problém s knihou.
Den byl téměř u konce. Uložila jsem svou nejmladší do postele a ležela jsem vedle své nejstarší a mluvily jsme.
„Myslíš, že ty své kapitoly dostaneš zpátky?“ zeptala se potichu dcera.
A v tom okamžiku jsem začala plakat – ani ne tak kvůli těm třem kapitolám, věděla jsem, že je můžu přepsat – můj zármutek byl spíše uvolněním frustrace a vyčerpání z psaní a úprav knihy. Byla jsem už tak blízko konce. Nečekané zdržení a oddálení bylo neuvěřitelným zklamáním.
K mému překvapení se mé dítě natáhlo a jemně mě pohladilo po vlasech. Řeklo konejšivá slova jako „počítače umějí být tak otravné,“ a „mohla bych se na to podívat, jestli neopravím tu zálohu.“ A pak nakonec „Mami, ty to dokážeš. Jsi nejlepší spisovatelka jakou znám,“ a „pomůžu ti jak jen budu moct.“
V čase mých „potíží“ byla tady, trpělivá, soucitná a povzbuzující, kterou by ani nenapadlo kopnout do mne, když jsem už byla na zemi.
Mé dítě by se nenaučilo této empatické reakci, kdybych byla i nadále jenom křičela. Protože křik zastavuje komunikaci, přetrhává vazby, způsobuje, že se lidi od sebe vzdalují – namísto aby měli k sobě blíž.
„Důležitá věc je…moje maminka je tady vždy pro mne, i když se dostanu do potíží.“ Mé dítě tohle napsalo o mně, ženě, která prošla složitým obdobím na které není pyšná, ale z kterého se poučila. A slovy mé dcery, vidím naději pro jiné.
Důležitá věc je…není pozdě přestat křičet.
Důležitá věc je…děti odpouštějí – obzvláště když vidí, že člověk, kterého milují, se snaží změnit.
Důležitá věc je…život je příliš krátký na rozčilování se nad rozsypanými cereáliemi nebo špatně uloženými botami.
Důležitá věc je…bez ohledu na to, co se stalo včera, dnes je nový den.
Dnes si můžeme zvolit pokojnou reakci.
A když tak uděláme, učíme děti, že pokoj vytváří mosty – mosty, které nás můžou přenést přes těžká období.
Autor článku: Rachel Macy Stafford
Zdroj: www.handsfreemama.com
Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.