Děti jsou Vaše zrcadlo

To, že děti nezlobí, už jsem psala ve článku Zlobivé dítě neexistuje. Nastínila jsem tam pár důvodů, které mohou být skutečnou příčinou toho, čemu často říkáme zlobení. Ale kromě toho si ještě musíme uvědomit, že všechny vztahy fungují na principu zrcadla. A vztahy s dětmi nejvíce. Je to ze dvou důvodů. Jednak děti žijí stále v emocích a neovládají své chování tolik intelektem. A jednak s nimi trávíme tolik času, že všechny odchylky v chování mají prostor se objevit.

Ten princip zrcadla je asi následující, určitě ho z běžného života znáte, jde jen o to si ho uvědomovat. Pokud je nám někdo protivný, zpravidla je i na nás protivný. Když nám někdo nesedí, zpravidla nesedíme ani my jemu. Naopak pokud je nám s někým příjemně, zpravidla je to také oboustranné. No a s dětmi….  Tam je to víc vidět, ale je to paradoxně složitější. Protože tím, že žijí v emocích, také odrážejí naše skutečné emoce. Tedy můžete 100x něco tvrdit, ale pokud to cítíte jinak (a to bez ohledu na to, jestli si to připustíte nebo ne), dítě reaguje na to, co cítíte. Vaše verbální tvrzení opaku  nic neznamená, maximálně vzbuzuje v dítěti pocit, že je něco špatně. Vnímá nesoulad verbální a neverbální složky. Proto se vždycky v průběhu konzultace ptám i na Váš pohled, na Vaše vnímání, neřešíme jen dítě.

Ale teď už k příkladům, vždycky se zeptejte sami sebe…

Když Vám dítě skáče do řeči… Jste si jisti, že neskáčete do řeči Vy jemu? Nebo ostatním lidem?

Pokud dítě neposlouchá (tedy správněji nenaslouchá)… Jste si jisti, že vždy nasloucháte Vy jemu? Že mu věnujete stejnou pozornost jako dospělému?

Pokud Vám dítě třeba fyzicky ubližuje… Jak je to s Vašimi vlastními hranicemi? Jak je to s Vaší láskou k sobě samému?

Jenom to vždycky stojí trošku hloubání než člověk přijde na to, jaká je ta správná otázka a které je vlastně to téma, co nám dítě zobrazuje.

Nedávno si mi stěžovala jedna maminka, že dítě po obědě nechce spát. Je unavené, protivné, je vidět, že by mu spánek udělal dobře. Ale vydrží hodinu říkat pořád dokola, že nechce spát. A jednoduchá otázka: „A jak to máš ty?“ odhalila vše. Maminka rovnou řekla: „Já taky nerada spím. Bojím se, že bych o něco přišla.“ Tam je ten začátek. Samozřejmě nevím, kde vznikl její negativní postoj ke spánku a jak jej odstranit. Ale zcela jednoznačně, pokud bude chtít vyřešit dcery problém se spánkem, musí si vyřešit nejdřív svůj postoj ke spánku. Protože přestože dítěti ŘÍKÁ, že by mělo spát, dítě CÍTÍ, že maminka to má jinak.

Tenhle princip zrcadla také krásně ukazuje, proč se děti chovají naprosto jinak s maminkou než s tatínkem, babičkou, paní učitelkou, atd.

Tedy znovu říkám, vždycky se zeptejte sami sebe. Odpověď už máte, jen ji v sobě najít.

 

Informace o mé knížce Šťastné dítě, spokojený rodič najdete ZDE.