Co potřebuji, aby dítě znalo

Prostřední syn půjde v září do školy. V souvislosti s touto událostí se mi opět otevřelo několik témat, o kterých snad postupně napíšu. Jedno z nich je, co potřebuji, aby dítě znalo. Tedy myslím, ne to, co má znát podle tabulek svého věku, ale co doopravdy potřebuji, aby znalo a proč. Zjistila jsem, že na to nekoukají všichni rodiče stejně jako já (překvapivě 🙂 ) a tak si dovolím malou úvahu na to téma.

 

Už vloni dostal Prokop v pedagogicko-psychologické poradně úkol: “Vyjmenuj mi dny v týdnu.” No, nedopadlo to. Nevyjmenoval je. Já ho to totiž nenaučila. Závěr paní psycholožky byl, že ho matka handicapuje, protože do něj nenasoukala potřebné znalosti. Po pravdě? Je mi dost jedno, že neumí vyjmenovat dny v týdnu jako básničku. Opravdu. Ne, že bych chtěla své dítě zanedbávat, to vůbec ne. (A kdo ho zná naživo, ví, že zanedbaný není.) Ale to, co doopravdy potřebuji, je, aby věděl třeba že:

• pondělí znamená, že jde máma do práce
• úterý znamená, že mám kroužek
• pak je středa, to nic
• pak je čtvrtek, a to si mám vzít věci na cvičení do školky
• pak sice nevím, ale když se zeptám, zjistím, že je pátek a to znamená, že přijde máma dřív a pak je sobota a neděle a to je doma.

A teď… co je důležitější? Aby dítě zapadlo do tabulky a vyjmenovalo správně dny v týdnu? Nebo to, aby se orientovalo v čase, vědělo, co který den znamená a jejich pořadí se mu stejně časem vsákne do kůže? Pro mě rozhodně to druhé.

Nebo zvolím jiný příklad. V té samé poradně, ten samý den… Neřekl správně adresu. Řekl své jméno, ulici, číslo nevěděl, a městskou část ano, město ne. Ok, uznávám, je to tak půlka adresy. Tu druhou jsme hravě dotrénovali. Ale už se ho nikdo nezeptal na to, že perfektně zná mé telefonní číslo. Perfektně ví, jak si mám poradit, když se někde ztratí, kam a na koho se obrátit a co mu říct. Prokázal to už v pěti letech. Ztratil se ve vřavě na dětském dnu. Hasiči tam stříkali dětem na hraní pěnu a děti se v ní cákali a všechny to moc bavilo. Zanechala jsem úvah o vlivu hasící pěny na dětskou pokožku a v zájmu zachování legrace jsem je tam vypustila. Prokopovi nastříkala pěna do očí, pálilo ho to, brečel, ztratil orientaci a vydal se na úplně opačnou stranu davu než jsem byla já. Přesto zvládl najít paní, která mu připadala sympatická, vysvětlit jí, co se stalo, a nadiktovat jí mé telefonní číslo. Paní mi zavolala, řekla mi, kde stojí, já pro něj došla a bylo po problému.

A tím prokázal, že je orientovaný i v prostoru.  Jenže na tohle se ho nikdo nezeptal.

A tak když přijde na otázku, zda dítě umí něco (s prominutím) “odpapouškovat” nazpaměť, říkám, že podle mě to není důležité. Mnohem, ale mnohem důležitější mi připadá, aby vědělo, proč to má znát. A aby to, co zná, umělo použít.