Cestování s dětmi

Několikrát jsem se potkala s dotazem, jak je to tedy s Konceptem kontinua a cestováním. Protože léto je tady, pokusím se zde sdělit svůj názor na to, jak se cestuje s dětmi a  “přirozenou” výchovou.

Jestli jsem správně pochopila knížku Koncept kontinua, tak zrovna tam řečení indiáni žijí na jednom místě celý život a o cestování nemůže být ani řeči. A vyráží na krátké cesty za potravou, takže si dokážu představit, že miminka a malé děti netřeba brát s sebou. Vždycky je tam někdo, kdo je pohlídá nebo kdo danou cestu vykoná za novomaminku. Třeba lovu se účastní podle naznačených situací děti, které už jsou větší a jen pokud se chtějí účastnit.  Zatímco pro nás je cestování poměrně běžné. Také se vypravujeme za potravou (ovšem u nás se tomu neříká lov, ale nákup), ale i vyřídit různé záležitosti na úřady, na návštěvy nebo třeba na výlety.

 

Způsob dopravy

Co se samotného přepravování týká, tak je samozřejmě velký rozdíl v tom, přepravuji-li malé miminko nebo již třeba lezůně. K přirozené výchově patří neustálá blízkost miminka s rodičem, což třeba přepravování v autosedačce poměrně nerespektuje. A miminku nevysvětlím, že sedím jen kousek od něj a že musíme být oba připoutaní zvlášť. Na druhé straně, pokud miminko  v autě plakalo, ani pro mě to nebyla příjemná cesta. Dokonce i kočárek je v tomto směru ta horší varianta. Jednak dítě nevidí a jednak je zase porušována ta blízkost. Takže pokud to šlo, tak jsem jezdila městskou dopravou nebo vlakem, prostě proto, že pro mě bylo daleko příjemnější mít miminko přivázané v šátku u sebe. Miminko vidělo, co se děje okolo, eventuálně spokojeně spalo. Jakmile bylo větší, přistoupila jsem někdy i na kočárek, podle okolností kam vlastně jedeme. Protože větší dítě (třeba roční) už chápalo kočárek jako přepravní prostředek a vždycky si ho užilo. Pokud zrovna v kočárku jet nechtělo, respektovala jsem a vzala dítě do šátku. Přiznám se, že to je pro mě samotnou příjemnější varianta, protože nemám ráda omezení v pohybu, které kočárek přináší. Ale je to na volbě každého. Z pohledu přirozené výchovy je tam to respektování potřeb dítěte (miminka i většího). Občas jsme však autem přejet přece jen potřebovali. Někdy miminko spí a nemyslím, že je to pro něj nějaká újma na zdraví, když si chvilku pospí v autosedačce. Pokud však miminko nespalo a netvářilo se nijak nadšeně, že má sedět samo, posloužilo několik pomůcek, na které už určitě přišla každá maminka, aniž by četla tento článek. Zpívání, později říkanky, eventuálně hračky. Dokonce jsem se kvůli tomu naučila kojit za jízdy a připoutaná. Jenom se mi to nepovedlo zdolat, když řídím. 🙂 Ale pokud sedím vzadu vedle autosedačky s miminkem, jde to. 🙂

Kdybych tedy z těch způsobů přepravy měla vybrat jeden, rozhodně bych řekla, s malým miminkem raději se šátkem nebo nosítkem (prostě ho mít u sebe). U většího dítěte je to jedno, záleží čistě na preferencích. Protože co zvládne maminka, zvládne i dítě. 🙂

Na návštěvě, na dovolené

Cestování s kojeným miminkem je vlastně úplně jednoduché. Je jedno, kam a kdy se jede. Pokud má maminku a tím pádem mlíčko s sebou, zvládne všechno, co zvládne maminka. U větších se zdá trošku jako záludnost změna pravidel. Tedy to, že nežijeme v komunitě, ale odděleně, způsobuje, že všude platí trošku jiná pravidla. Předpokládám, že do zásuvek se nešťourá v žádné domácnosti a ze čtvrtého patra se taky nikde oknem neskáče. Ale jinak má každá domácnost nastavená pravidla toho, co se smí a nesmí, naprosto různě. Já snažím vždy dodržovat to, že respektujeme pravidla domácnosti nebo místa, kam jedeme. Pokud jedeme ke kamarádce a ta má s dětmi nastavená pravidla jinak než my, dodržujeme jejich. Sama bych totiž návštěvu, která nerespektuje má pravidla, doma nechtěla, obtěžovalo by mě to. Takže když někam přijedeme a je tam něco hodně jiné, například se někam nesmí, seznámím s tím děti rovnou nebo jakmile to zjistím. Nečekám, až tam polezou, abych musela být neustále ve střehu a mohla je hned okřiknout. Vždy rovnou s pravidlem seznámím a vysvětlím. Samozřejmě podle úrovně komunikačních dovedností toho kterého věku. Zatímco Thee (1,5) stačí třeba důvod, že je to nebezpečné, Prokop (5) a Klára (8) potřebují detailnější vysvětlení. Zatím se mi nestalo, že by byl problém s tím, že by děti nepochopily a nerespektovaly to. Naopak se mi mnohdy stalo, že máme doma pravidla přísnější než bylo na návštěvě a pro děti to tím pádem bylo zpestřující uvolnění. Nebo, pokud by to bylo něco, co bych zcela zásadně nedovolovala (například ze zdravotních důvodů), nedovolila bych ani na návštěvě.

Hromadné akce

Hromadné akce, rovnou přiznávám, je jedna z mých velkých slabin. Je jedno, jestli je to třeba dětský den nebo například návštěva plného nákupního centra. Prostě, jak se někde sejde dav, vleze na mě nervozita a začínám hlídat. Začínám těkat očima z jednoho dítěte na druhé a to se třemi dětmi opravdu nejde. A z principu mé povahy mi to není vlastní. Přiznávám, že mám velký strach, že je v davu ztratím a nenajdu. (Ano uznávám, musím se s tím strachem naučit zacházet a překonat ho. Ale než se mi to povede, tak třeba i stihnou vyrůst). Za hodinu je tak ze mě hysterický uzlíček nervů. Pomáhám si tedy jak to jde. Zaprvé takové akce nevyhledávám. Pokud už na to dojde, s většími dětmi se vždycky dohodnu na záchytném bodě, kde se kdyžtak sejdeme. Například na informačním stánku, hřišti, cokoliv, co si budou schopni pamatovat. Už umějí nazpaměť mé telefonní číslo, jméno, adresu, zkrátka všechno zásadní, aby si poradily. Za druhé, pokud je to jen trošku možné, snažím se, aby ten nejmenší “pytel blech” byl přivázaný třeba v šátku na zádech nebo posazený v kočárku nebo nákupním košíku. Naprosto přiznávám, že tohle s přirozenou (indiánskou) výchovou příliš nesouvisí. Na druhou stranu to ani nepovažuji za přirozené podmínky. Nejdůležitější část přirozené výchovy je v respektování osobnosti druhého, byť je to dítě. A o respektování nemůže být ani řeči, pokud zmítána vlastními emocemi se snažím v potu tváře nějak situaci zvládnout.

Přirozená výchova má být podle mě o pohodě pro všechny. Pro rodiče i pro dítě. Cestování jako takové může být stresující záležitostí a pro každého z nás stresující jiným způsobem. Možná někomu budí stejný stres návštěvy jako mě hromadné akce. Možná někomu to dělá cesta autobusem. A tak jako vždycky, neporadím jednoznačné řešení. Neznám ho. Jen jsem pro inspiraci zase řekla, jak to mám já a teď je to na vás. Najít si co nejlepší vlastní řešení, takové, abyste s tím byli co nejvíc v pohodě vy i děti. 🙂