Švagr jí chtěl udělat radost, vymyslel pro ni skřítka, kterého pojmenoval Piškundrát Hajánek. Tenhle skřítek jí nechával různé mapy a úkoly a Klárka na základě nich hledala poklad. Takovou moc hezkou „celotáborovou“ hru.

Jenže pak přijela domů. Tři týdny se každou noc počůrávala a večer nás nutila chodit hlídat okolo domu, jestli nejde Piškundrát. Už jsem si říkala, že asi švagrovi zavolám a z celého srdce mu poděkuji, jak to pěkně vymyslel. Asi po třech týdnech přišla večer: „Maminko, mě bolí bříško.“

Už mi to bylo všechno podezřelé. Všichni mi říkali, že si celou hru se skřítkem moc užívala, tak proč jsou pak takové následky?

Lehla jsem si k ní do postele a poprosila jí, aby zavřela oči. Řekla jsem jí: „Zkus se jít podívat do bříška, co je tam v nepořádku. Co tam zlobí?“ A světe div se, ona začala vyprávět něco, co zdánlivě vůbec nedávalo smysl. Jako by jí myšlenky přeskočily jinam. Ale nechala jsem jí vyprávět, když se jí to v tu chvíli zdálo důležité, tak možná bylo. A skutečně bylo. Na závěr toho povídání z ní totiž vypadla zajímavá věc. Babička prý řekla toto: „Děti Piškundráta nevidí, protože jsou lakomé“. Nevím, jestli vůbec věděla, co znamená slovo „lakomý“, nebo jestli jen cítila z babiččiny věty tu negativní energii. Prostě pochopila, že je to něco špatného. Babička prý tu větu vůbec neřekla, možná Klárka zachytila něco třeba i v jiném kontextu. Ale pochopila to takhle.

Víte, co je na celé větě kámen úrazu? Ona přece Piškundráta také nevidí. Vzala si to tedy tak, že ona je „to špatné“, co říkala babička a babička jí tím pádem určitě nemá ráda. Proto ty strachy.

Ujistila jsem ji, že babička jí má moc ráda, vysvětlily jsme si, co znamená lakomý. A hlavně jsme si řekly jednu moc důležitou věc. Tu nejdůležitější, kterou měla vědět už od začátku. Tedy to, že Piškundráta nemůže vidět vůbec nikdo, protože je zkrátka vymyšlený. Je to celé hra a žádný takový skřítek neexistuje.

Od té doby už z Piškundráta nikdy strach neměla, nikdy se kvůli němu nepočůrala a na hry s ním se dál těší. Její fantazii to rozhodně nepotlačilo, s tou pracuje dál. Ale už ví, že je to jen hra a někdo to kvůli ní vymýšlí.

Říkáme dětem spoustu nesmyslů. Někdy proto, abychom je dostali, kam potřebujeme. Někdy prostě jen proto, že si myslíme, že to nepochopí a nemáme lepší způsob, jak to vysvětlit. Někdy právě i proto, že si myslíme, že jim tím uděláme radost, a zaklínáme se „kouzlem dětství“. Ale pokud nejsme opravdoví, a je jedno, že pro tu lež máme dobrý úmysl, je to prostě lež. Můžeme tím způsobit dětem v těch malých hlavinkách pěknou neplechu, protože ony nám věří. My jsme ti, kdo je mají učit o světě. Naše opravdovost je to, na co spoléhají.

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.