Ať žije láska

Každý rodič miluje své dítě. Vůbec o tom nepochybuji a nikdy bych nikoho nepodezřívala, že své dítě nemiluje. Každý ho miluje tak moc, jak dokáže a takovým způsobem, jaký sám nejlépe zná a jaký zažil.

Je důležité si ale uvědomit rozdíl mezi láskou podmíněnou a nepodmíněnou. Nepodmíněnou myslím tu, která přijímá, ať se děje, co se děje. Je jedno, jestli je člověk hodný, zlý, otravný, ubrečený, hezký nebo ošklivý, pořád je milovaný. A ta podmíněná si naopak vybírá. Miluje jen když se dítě/člověk chová nebo vypadá podle jejích představ.

Já si troufám říct, že jsem zažila obojí, v různých etapách svého života. Jako úplně malá (i když to si vědomě nepamatuji přesně) jsem měla to štěstí, že jsem zažila lásku nepodmíněnou. Podle vyprávění a chování své maminky k mým dětem vím, že ač nás v šátku nenosila, vždy se snažila vyhovět potřebám miminka a jednat podle něj. Že nás milovala, ať jsme plakali nebo se smáli. To byla ta nepodmíněná láska. A díky jí za to. Když jsem povyrostla, vzrostly nároky na “poslušnost”. A tehdy si pamatuji, že jsem zažila lásku podmíněnou. Možná ne jen tu, možná i tu nepodmíněnou. Ale ta podmíněná se mi hodně “zažrala” do hlavy. A potom, měla jsem to štěstí, jsem si v pubertě našla kluka, který mi ukázal zase lásku nepodmíněnou. Bylo mu jedno, jaký mám účes nebo kolik zrovna vážím kilo. Hubená nebo tlustá, pořád mě miloval. Od té doby asi všichni mí partneři také, protože láskou podmíněnou už jsem si nekomplikovala život a nepustila si jí k tělu.

Až teď v pozici rodiče jsem si dokázala ten rozdíl uvědomit a pojmenovat. Přiznat si, že existuje láska a LÁSKA. Chtěla bych Vám však říct, co způsobily ty dvě různé lásky v mém životě.

O lásce se často mluví. Láska je to nejdůležitější v životě. Ve filmech a v knížkách to vypadá, že láska spasí všechny a uzdraví všechno. A podle mě je to i pravda. Ale platí to jen pro tu nepodmíněnou. Zatímco v realitě častěji vidím tu podmíněnou. A ta podmíněná přináší do života přesný opak. Velká část z nás vyrostla v podmíněné lásce. Ať už se to týká vztahů rodičů a dětí nebo vztahů mezi dospělými, s podmíněnou láskou se pořád potkáváme. Máme pocit, že budeme víc šťastní, když ten druhý bude “nějaký”. Když bude dítě hodnější, poslušnější, když bude líp kreslit a líp hrát na flétnu. Máme pocit, že budeme víc šťastní, když bude partnerka krásnější, štíhlejší, líp učesaná nebo třeba partner vysportovanější, vzdělanější. Ale víte co? Pak to znamená, že toho druhého (i když je to třeba vaše dítě) doopravdy nemilujeme. Protože pak milujeme svou představu o něm. A snažíme se, aby ten druhý naplnil naší představu a naše očekávání. Může to být naprosto podvědomý proces. Přesto je nutné si to zvědomit a přiznat, pak se to teprve může změnit. Vím, že to, co teď říkám, je tvrdé a možná si tím vysloužím pár nepěkných útoků, ale musím to říct. Pokud někoho milujeme podmíněně, nemilujeme ho doopravdy. Je to jen honba za tím, abychom my sami byli šťastnější a snažíme se to naplnit prostřednictvím toho druhého. Ale to nefunguje. Nikdy. I kdyby se ten druhý stokrát změnil k obrazu našemu, nám to nepřinese větší štěstí. A co to způsobí tomu druhému? Píšu to kvůli dětem, tak budu teď pro další text brát v úvahu, že ten druhý je dítě. Ale platí to beze zbytku i pro dospělé navzájem.

Dítě se narodilo v lásce a očekává lásku. Nic jiného nezná, zná jen to, co mu ukážeme my. Pokud mu tedy ukážeme, že naše láska je podmíněná, bude se snažit do roztrhání těla, abychom ho milovali. Bude se snažit udělat, co rodičům na očích uvidí. Udělá cokoliv, co bude v jeho možnostech. Pokud to půjde, potlačí vztek, potlačí emoce. Bude hodné na všechny kolem. Bude pomáhat všem okolo, aby nebylo sobecké. Bude se dobře učit. Začne studovat to, co si rodiče přejí. Bude se chovat tak, jak si rodiče přejí. Bude zkrátka hodné. (Samozřejmě záleží na nátuře. Pokud je to paličák a je to pro něj za hranou, může se naopak začít uzavírat, aby mu to neubližovalo). V myšlenkách mnoha rodičů se stane skutečně ideálním dítětem, kterým se dá dobře “pochlubit” před ostatními. Ale víte co? Ztratí sebe. Bude se celý život honit za tím, aby bylo přijato. Bude se neustále hodnotit, jestli jeho chování působí dobře na ty ostatní. Nasadí si do hlavy takového malého hlídače, který ho bude hodnotit i v době dospělosti, když už to rodiče zdaleka tolik nedělají. A v důsledku toho všeho nebude šťastné. Buď to později prokoukne a pokusí se té zátěže očekávání ostatních zbavit. Nebo to nikdy neprokoukne a bude si myslet, že bude šťastnější, když jeho děti budou “takové a makové”.

Viděla jsem už mnoho slz dospělých lidí právě na toto téma. Ani já ještě nemám všechny své slzy potřebné k tomuto tématu prolity. Pořád to bolí. Ale je to třeba o 90% lepší než to bývalo. A vší silou, kterou mám, se snažím, abych své děti milovala opravdu nepodmíněně. Někdy je to těžké. Je to těžké zejména, když jejich chování zasáhne ta moje zranění, které z těch dob mám. Ale je to příležitost se na to vždycky znovu podívat zvenku, uvědomit si to a možná to příště udělám líp a zareaguju líp.

Proto prosím, milujme své děti. Ale uvědomujme si, kterou lásku používáme a přerušme ten smutný řetěz podmíněné lásky, ve kterém funguje naše civilizace. Milujme je beze zbytku, ať jsou, jací jsou. Neznamená to nic po nich nevyžadovat nebo nenastavovat hranice. Jen musí vždycky vědět, že jsou milovány doopravdy. Abychom to dokázali, musíme vyléčit sebe a svoje bolesti a zranění. (Opět říkám, začněme u sebe, abychom mohli milovat ostatní.)