Agresivní dítě? Co s tím?

Je Vaše dítě agresivní na ostatní děti, na sourozence nebo dokonce na Vás? Chcete se dozvědět, kde je skutečná příčina? Pak čtěte až do konce, protože se spolu dobereme toho, proč to tak opravdu je a co s tím udělat. Možná Vás to překvapí.

Zkuste si představit některou z těch konkrétních situací a rozebereme si spolu ty emoce, které asi může cítit dítě postupně, jednu po druhé. Oloupeme to jako cibuli. Schválně mi pak napište, jestli jsem měla pravdu.

Jak je to s těmi emocemi ve skutečnosti?

Řekněme, že dítě opakovaně mlátí ostatní děti. Nebo je vůči nim jinak agresivní, třeba jenom slovy. Ještě by se to hodilo rozdělit na agresivitu obrannou a útočnou. Tedy obrannou agresivitou je myšleno to, že dítěti někdo vezme hračku a ono, protože to ještě neumí vyřešit jinak, třeba kousne. Tam musíme dítě postupně naučit jiné způsoby řešení. Ale problém nás většinou trápí, když se jedná o agresivitu útočnou. Ať už se jedná o útok slovní nebo fyzický, je to pořád agrese. Člověk je primárně tvor býložravý, tedy není útočný. Útočí, jako každé takové zvíře, až když je zahnaný do kouta a má strach. Takže když zaútočí, tak proto, aby toho, kdo mu strach nahání, zahnal a nemusel už mít strach. Tedy agresivní dítě má strach. Z čeho může mít takové dítě strach? Může to být třeba ohrožení jeho pozice. Strach máme tehdy, když cítíme nejistotu, nevíme, co bude. Takže další slupka je nejistota. Tedy agresor se necítí jistý, má pocit, že o svá práva, o svůj život musí bojovat. Musí bojem zakrývat svou nejistotu a svůj strach, aby obstál ve společnosti. Má tedy pocit, že musí jednat nějakým způsobem, aby ho ostatní přijali. Žije tedy v domnění, že přijetí a tedy láska, které se mu dostává, je nějakým způsobem podmíněná.

Kudy z toho?

Při psaní předcházejícího odstavce a hloubkovém rozboru těch emocí jsem se jen utvrdila v tom, že existuje jediná správná cesta, kudy dítě agresivitu „odnaučit“. A tou je láska. Obrovská porce NEPODMÍNĚNÉ lásky. Tedy ne: „když budeš hodný, budu tě mít ráda a chovat se k tobě pěkně.“, ale: „Ať provedeš, co provedeš, budu tě vždycky milovat.“ Vím, že většina rodičů rozhodně řekne, že své dítě přece milují. Ale odpovídá vždycky tomu chování? Dítě nezajímají slova, ale činy. Pokud dítě za nějaký prohřešek potrestáme, tak mu vlastně říkáme, že je naše láska podmíněná. Že když bude hodné, bude všechno v pořádku. Když hodné nebude… Pokud by stejně zhřešila naše kamarádka nebo partner, pravděpodobně si s ní sedneme a rozebereme, co je opravdu trápí a proč to dělá. Ptali bychom se, co je k tomu vedlo. Ale s dětmi to tak zpravidla neděláme.

Nemůžu dát, co nemám

Uvědomění prvních dvou odstavců je už tak velkým a bolavým krokem. Ale mám pro Vás třetí, ještě o kousek bolavější stupínek. Ono si totiž můžete donekonečna říkat, že je potřeba dítěti dávat nepodmíněnou lásku. Pokud jí ale nemáte pro sebe, nemůže jí nikomu dávat. Nemůžete dát, co nemáte. A tak to „překvapivé“ řešení, je opět to samé, co píši ve většině článků. Je potřeba začít u sebe, převzít zodpovědnost. Pokud chcete odnaučit své dítě agresivitě vůči okolí, naučte se milovat sami sebe.

S láskou

Petra

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.