Jak se žena probudila

Family Flow / Blog / Jak se žena probudila

Jak se žena probudila

--17Před několika lety jsem se dostala  na naprosto báječný seminář Probuzení ženy. Lektorkou byla italská šamanka Surya Cinzia Donnoli. Když jsem dojela do ekocentra, kde se seminář konal, přiznávám, byla jsem rozčarovaná. Moderní dřevěno-prosklená budova, les nikde. Vevnitř v budově obrovská vysoká hala, kterou bych tipovala spíš na moderní galerii než na ekocentrum. Ale což, přece neuteču. Prý to byla první akce, která se v tom prostoru konala. Ubytování bylo příjemné, ale to je koneckonců vedlejší.

V sobotu ráno byl na programu element země. Všechny ženy byly oblečené v zemitých barvách, sdílení v kruhu bylo fajn. V celém semináři se střídalo sdílení v kruhu, povídání o ženských tématech a fyzická cvičení a tanec.

Trochu jsem bojovala s tím, že se mám nějak spontánně projevovat sama ze sebe, tedy tančit. „Co tomu řeknou ostatní? Hýbu se dostatečně nebo zase málo? A je to dobrý pohyb, co jsem teď udělala s rukama? Co když se mi někdo bude smát?“

Stačilo ale vždycky na chvíli otevřít oči a rozhlédnout se a v tu ránu jsem si uvědomila, jak všechny okolo mě mají práci samy se sebou. Nikdo se o mě nezajímal. Každá se pokládala do pohybu svým vlastním způsobem a každá u toho byla nádherná. Nebylo na tom nic legračního, nic ke kritice, ono totiž nebylo vůbec co posuzovat. Nedalo se to posuzovat. Místnost plná žen v zemitých barvách, které tančí na fantastickou hudbu, a které do toho dávají maximum emocí, co umí.

Pak Cinzia začala cvičení s kořeny stromu. Bohužel nebo možná bohudík jsem si právě v té chvíli musela odskočit na toaletu. Když jsem se vrátila, zůstala jsem stát na kraji sálu, abych nerušila přecházením na místo. Tím jsem ovšem získala fantastické postavení někoho, kdo se může účastnit, ale zároveň celou situaci vidět z venku. Cvičení spočívalo v tom, představit si, že jsme strom, máme kořeny a máme korunu. Všechny tedy strnuly v pohybu, jedině některé koruny se hýbaly. A pak Cinzia řekla, ať zkusíme ve výdechu k tomu přidat i zvuk. Poprvé i podruhé to byl nesoulad, až bych řekla, že se tóny tak rozcházely, že to bylo falešné (myšleno intonačně samozřejmě). Ale při třetím se podvědomě všechny „stromy“ srovnaly navzájem do sebe a vzešel z toho nádherný zpěv, který se nesl celou tou obrovskou halou a rozezníval každou skleněnou tabulku, každou cihlu v celém prostoru. Bože, lepší zasvěcení si ten prostor ani nemohl přát. Byl pokřtěn nejlepším možným způsobem. Ještě teď, když to píšu, rezonuje ten tón v každé buňce mého těla.

Spát jsem šla unavená, ale odpočatá. Vím, že je to protimluv, ale jinak se to nedá popsat. Bylo mi prima, měla jsem energie na rozdávání, ale padla jsem do postele a spala jako špalek.

Vzbudila jsem se a těšila se na pokračování. Bylo mi fajn. Byl na plánu element ohně a tedy i požadované oblečení v ohňových barvách. Což o to, když se tak sama obléknu, je to v pohodě. Nemám s těmi barvami žádný problém. Když jsem ale sešla do haly a viděla plnou halu žen oblečených v červených a oranžových tónech…. Na pohled krása, ale emoce? Začaly mě v tu ránu bolet záda, dokonce kolena. Ty už mě nebolely takových 10 let. Jako kdyby se začala ozývat stará zranění. Nechtělo se mi tam, nechtělo se mi tančit, nechtěla jsem nic dělat ani povídat. Nejradši bych se sbalila a odjela, hned! Musela jsem se umravnit vůlí. „Zaplatila jsem si ten seminář a jela tam takovou dobu, abych na sobě popracovala. A teď bys utíkala? Ani náhodou!“ Při ranním sdílení jsem to po pravdě řekla, jak se cítím, i to, že bych chtěla odjet. Začaly jsme tančit a ani muzika mi příliš neseděla, nešlo mi se do toho položit. Hudbu pro oheň měla Cinzia namíchanou víc tanečně, víc nahoru, k ohni to bylo správně, jen mě to nešlo. Chtělo to chvíli práce než jsem se uvolnila, ale podařilo se.

Dalším zlomovým okamžikem semináře bylo cvičení soubojů. Cinzia nám vysvětlila, že 3 čakru používají zejména muži, je to bojová čakra. Proto souboje. Tato čakra se rychle vybije a je potřeba ji znovu nabít. Cvičení probíhalo ve dvojicích. Pointou bylo jen jít proti sobě, zastavit se u sebe a hledět si do očí s úmyslem boje. Ve chvíli, kdy toho některá z nás bude mít dost se otočit, odejít, chvíli klidu pro nabití 3. čakry a pak znovu. Shodou okolností jsem do dvojice dostala typově podobnou partnerku. Byla sice o něco drobnější, ale měla také krátký sestřih, také dlouhé náušnice a celkově jsem cítila nějaké souznění. Cinzia pustila hudbu a my se vydaly do soubojů. Nebylo na tom nic obtížného. Nicméně jsem zjišťovala, jak rychle se vybíjím, většinou jsem to byla já, kdo ukončil souboj a dal podnět k odchodu.

Po ukončení cvičení mi moje partnerka řekla: „Z tebe šlo na začátku tolik energie. Říkala jsem si: „Tak to je teda síla, do toho snad ani nemůžu jít.“ A pak jsem byla neskutečně překvapená, že jsi to zabalila a odešla.“

Dala mi tím ránu mezi oči. Dobře mířenou a správnou ránu. Tu jsem potřebovala. Došlo mi, že takhle já totiž funguju celý život. Se vším. Vždycky se do něčeho vrhnu, energie mám na rozdávání, ale hrozně rychle mi dojde. A pak už jen záleží, jestli mám vůli to tlačit dál nebo ne. Už jsem takhle několikrát vyhořela. Z nějakého důvodu totiž stále používám mužskou sílu a energii, ale tak to být nemá a nemůže. Jsem žena a měla bych umět používat tu ženskou energii. Tedy spíše k věcem přistoupit a nechat je, ať se dějí. Vlastně jsem to vnímala už předtím, jen jsem to neuměla pořádně pojmenovat. Vnímala jsem, že vždycky, když „tlačím na pilu“, je to ve finále špatně. Nikdy to nedopadne, jak by mělo. A obráceně, když to nedělám, všechno většinou vychází. A pořád a pořád dokola se musím usměrňovat a snažit se věci netlačit vůlí.

Pak jsme si šly sednout do kruhu a pokračovaly jsme vizualizací se svíčkou. Koukat na plamínek svíčky a zkusit si ho uchovat před očima, i když je zavřu. Napadlo mě tedy, že si zkusím tím ohněm tu solární čakru dobít. Vzala jsem si plamen za zavřené oči, udělat z něj oheň a zkoušela jsem ho rozšířit a poslat právě až k solaru. Nepodařilo se mi to. Šlo to velmi obtížně. Ale když jsem došla k srdeční čakře, nějak se to roztrhlo. Najednou jsem byla úplně vevnitř v té představě a najednou to nebyl oheň, ale byl to požár. A já viděla plameny, válku, umírající děti, slyšela jsem je. Jako bych tam byla. Když jsme pak šly se svíčkou tančit, já jen dlouhou dobu seděla a plakala nad plamenem. Ale ulevilo se mi, zase po dlouhé době, zase nějaký kus kamene odpadl a já si mohla zatančit okolo té svíčky, co to všechno způsobila.

Asi nemá cenu pátrat, jestli to byla nějaká vzpomínka na jiný život nebo přenesení se někam jinam nebo jestli to byla prostě vizualizace toho neustálého vnitřního boje. Prostě to bylo.

Další cvičení bylo také pro tuhle čakru. Patří ohni, tak jsme se jí náležitě věnovali. Bylo to fyzické cvičení, chození a dýchání podle muziky. Potom jsme se zastavily a jenom stály. To je neuvěřitelné, co taková rozhýbaná čakra dokáže provést za věci. Některé ženy začaly plakat. Mezi námi chodila Cinzia a stavěla k plačícím ty ostatní. Tak, aby se mohly obejmout a dát si podporu. Byla tam jedna holčina, která plakala, ale nějak asi unikla pozornosti, a stála tam zatím stále sama. A čím déle stála, tím víc plakala. Nakonec už to nelze ani nazvat pláčem, byl to brek. Cinzia k ní postavila ostatní a okolo ní se udělala celá skupinka. Všechny ostatní se již vzájemnou blízkostí utišily, jen tahle bolest byla neutišitelná. Brečela a brečela, až se z toho v podstatě složila. Cinzia jí vzala na její místo v kruhu a snažila se jí podpořit ještě za účasti dalších žen. Všechny ostatní (včetně mě) seděly tiše na svých místech a jen se toho účastnily.

Ona to ze sebe potřebovala dostat tak silně, že dostala křeče do celého těla. Divně zkroucené ruce a prsty připomínaly záchvat. A tak Cinzia, stále jí držíc, jí řekla: „Vykřič to.“

Do smrti ten řev nezapomenu. Byla v tom bolest všech žen světa, všechny křivdy a všechna ublížení. Ona křičela za všechny znásilněné porody, za všechny ublížené děti, za všechnu nenávist světa, za všechny umírající zvířata i rostliny, za celou zklamanou planetu.

Potom už se uklidnila, daly jsme jí reiki, namasírovaly zkřečované končetiny, zabalily do dek, aby si mohla odpočinout. Bylo to jako znovuzrození.

Nikdy jsem se nedozvěděla, co se jí v tu chvíli v té hlavě odehrálo. Nikdo se jí neptal, nikdo to nerozebíral, nikdo to nechtěl pojmenovat. Nebylo co, v té emoci a tom zvuku bylo vše. Jediné, co viselo ve vzduchu, byla bezmezná podpora všech účastných žen. Jako kdyby se v tu chvíli všechny srdce spojily.

Ta žena má veškerý můj obdiv a lásku za to, že to dokázala. Že dokázala tu bolest osvobodit, že dokázala zhmotnit to, co zavřené uvnitř tíží jako kámen. I po dlouhé době od konání semináře u tohohle textu zase pláču.

Tohle pro mě byly nejzásadnější okamžiky Cinziina semináře a já jí za to ze srdce děkuji.

Chcete to také zažít? Teď jsem se rozhodla Cinziin seminář uspořádat pro Vás, v březnu a dubnu tohoto roku.

Bližší informace o semináři najdete zde.

 

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář