Pusť to dítě

Family Flow / Blog / Pusť to dítě

Pusť to dítě

Pixmac000073249901
Nenechte se mýlit nadpisem, nejedná se o obranu dítěte vůči násilníkovi ani se nejedná o návod na ublížení miminku házením na podlahu.Jedná se o nás samotné.

Nápadně často jsem v poslední době potkala téma, které si tím asi říká o napsání. A tím je právě „pouštění“.

Když se rozhodneme pořídit si miminko, je v souladu s intuitivní výchovou (nebo s Konceptem kontinua), že miminko je naší stálou součástí, vyhovíme mu ve všem a je stále s námi nebo s někým, komu věříme. Je to krásné období, které stojí za to si užít. Jenže pak miminko povyroste a najednou se před námi otevře další téma. Musíme to „už ne miminko“ pustit do světa. Dítě se chce naučit žít ve světě a na to potřebuje jej objevovat. Jakmile začne lézt, ještě s námi bývá v místnosti nebo alespoň v bytě. Už  i tohle je výzva. Nechat ho, aby zkoumalo samo, pustit ho ze svého vlivu, nekontrolovat to. Zkrátka to nechat na něm. To bývá oříšek. Však taky o samohlídání je celá dlouhá kapitola v ebooku Šťastné dítě, spokojený rodič, a když o tom povídáme na seminářích, je to zaručeně pasáž, u které se zdržíme nejdéle. Ale to téma, které teď potkávám, souvisí s dětmi ještě o kapánek většími a sice školkovými a školními.

Ať už to děláme vědomě nebo nevědomky, stává se, že nechceme opět dítě pustit ze svého vlivu, ze své rodiny, ze svého dosahu. Někdy je to nenápadné a dítě jenom zrcadlí to, co si rodiče myslí nebo cítí, a vyjadřuje se v souladu s tím. Tedy samo nechce nikam chodit a chce být neustále s rodiči. Ale setkala jsem se právě i s drsněji řečenou variantou… Tedy: „Naše děti by asi chtěly za vámi na návštěvu, ale já chci být s nimi, takže jim to neřeknu.“ (Neumím si nějak představit, že bych mluvila s kamarádem svého manžela, on by mě požádal, ať mu vyřídím, že ho večer zve na pivo, a já bych řekla, že nevyřídím, protože chci být večer s ním. 🙂 )

Dokonce jsem kdysi potkala holčičku, tedy spíš dívku, které bylo 12 let a spala s rodiči v posteli. Nebylo jí to příjemné, ráda by se odstěhovala, ale věděla, že rodiče by se za to na ni zlobili, proto zůstávala. Nelze to samozřejmě posuzovat, nikdy neznám 100% okolností a ani se nikdy nebudu schopna úplně vcítit do některého z účastníků. Ale v obou případech stále cítím to, že dospělý staví svůj zájem nad zájem dítěte (ačkoliv se o tom třeba nikdy nemluvilo) a dítě to prostě musí akceptovat.

Vždycky u každé takové situace to může být pohnutka z obou stran. Pokud je to skutečně z potřeby dítěte a rodiče mu vyhoví a nelámou nic přes koleno, je to fajn a myslím v pořádku. Může si tím naplňovat nějaký deficit, který až naplní, opět samo bude chtít do světa. Pokud by ta dívka ve svých 12 letech chtěla spát s rodiči v posteli a rodičům to nevadilo, tak proč vlastně ne? Pokud dítě nechce jít na pozvanou návštěvu a chce být s rodiči, proč ne? Je úplně v pořádku, že mu vyhoví, zvlášť, pokud je na to správné rozpoložení a dělá jim to v tu chvíli radost. Prakticky ideální situace.

Přesto se mi vždy vyplácí pustit se na tenký led a zeptat se ještě sama v sobě. „Co je emoce dítěte a co je vlastně moje emoce?“ Na tohle Vám asi nikdo odpověď z venku nedá, jediné, co můžete udělat, je ponořit se do vlastního nitra a zkusit se tam doptat, jestli opravdu nemáte nějakou pohnutku, kvůli které byste si chtěli dítě připoutat. Co to může být? Potřeba lásky, kterou se snažíme chybně naplňovat skrz dítě a myslíme si, že nám uteče? Potřeba nepostradatelnosti? Nedostatek vlastního naplnění nebo strach být sám se sebou bez dítěte?

Buďme skutečně poctiví a říkejme sami sobě pravdu, jinak to vyřešit nejde. Pokud v sobě nějakou takovou pohnutku objevíme, pak nezbývá, než ji začít řešit, ať už sami nebo s někým, jinak se nic nezmění. Pokud totiž budeme jednat na základě této pohnutky, postavíme dítě skutečně do role rukojmího. A povězme si to otevřeně, v této roli nikdo není dlouhodobě spokojený a dřív nebo později zjistí, že nejlepší cesta je utéct pryč, jen tak se mu uleví.

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.

Pokud se snažíte být pro Vaše dítě spíš partnerem a chcete dále rozvíjet tento přístup, můžete si ZDE vyzkoušet velice inspirativní rychlokurz Nevýchovy.

01 - 3 Books

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář