Právo silnějšího

Family Flow / Blog / Právo silnějšího

Právo silnějšího

Pixmac000083626511Používáme proti dětem právo silnějšího a zdá se nám to tak normální. Ale je to opravdu potřeba? Kdybych vám tvrdila, že mi nikdy ruka neujela a neplácla jsem, lhala bych. Ale taky je pravda, že za poslední dva roky už vůbec, ani jednou. Zjistila jsem totiž, že to nefunguje. Krátkodobě ano, dlouhodobě ani náhodou.

Já se lepším. Občas právo silnějšího ještě použiju, i když jen slovně, a to v situacích, kdy musím vyřešit třeba časový pres a vypravit všechny děti na čas. To pak lítají příkazy a neuznávám diskuse. A i to vnímám jako určitou svojí nevyrovnanost a prostor pro zlepšování. Ale proč že to tak nemá být? Proč cítím, že je špatně používat právo silnějšího?

Právem silnějšího (ať už je to plácnutí, nebo křik nebo zastrašování jakéhokoliv způsobu a kalibru) řešíme totiž jen a pouze následek. Neřešíme příčinu a ta zůstává. Dítě roste, osobnost roste, a příčina zůstává. Dítě se nějak zachovalo, protože to pro něj bylo v tu chvíli nejpřijatelnější. My to silou potlačíme, protože se nám to chování nehodí do krámu. A příště příčina zůstane, jen bojovník v boji bude silnější. My to zase silou potlačíme a už se vezeme na kolotoči. Příliš často tento kolotoč končí střety s velkým dítětem v pubertě, které už ani silou nemůžeme zvládnout. Samotné by mi v tom nebylo příjemně, kdyby někdo právo silnějšího uplatňoval vůči mně. Tak jaké já mám právo ho uplatňovat vůči někomu (komukoliv) jinému? Když ho budu uplatňovat, jaký to asi bude mít dopad na dlouhodobé vztahy v rodině? Dítě ode mě uteče, jakmile bude moci. Já bych utekla. Tedy přesněji… Já jsem utekla.

Ale asi by to chtělo ode mě nějaký příklad, že? Tak třeba… Dejme tomu, že dítě někam nechce jít nebo nechce něco udělat a začne se vztekat. Ječí, křičí, nebo se i válí po zemi. No nenaštvalo by Vás to? Velké části dospělých to docela brnkne o nervy. Někdo to ustojí někdo ne. Stane se třeba, že za to dítě seřvete, plácnete, v horším případě třeba i dostane výprask. Nebo ho třeba vykážete do vedlejšího pokoje a ignorujete ho. Řešení je víc a liší se podle aktuálně rozečtené literatury. 🙂 Většina řešení však má společného jedno a to právě to, že v té chvíli zasahujete právem silnějšího. Znáte takové situace? Stane se a není důvod se utápět ve výčitkách. Taky se mi to párkrát přihodilo.  Ale než tu káru tímhle způsobem tlačit dál a vézt se na tom kolotoči, je lepší se na to blíž podívat, rozebrat a poučit se a třeba se to příště už nemusí opakovat. Ulevilo by se tím pravděpodobně oběma stranám, dospělým i dětem. Tak co se teda stalo?

Jako první je zamyslet se, co se stalo ve Vás. Protože takové vztekající dítě může vzbudit v dospělém různé emoce. Jen si je uvědomit a začít s nimi pracovat. Hádala bych, že se tam může vynořit Váš vlastní vztek, že by se dítě takhle chovat nemělo, nemělo by takhle projevovat emoce (už i to, že i emoce nesmí projevit, je hloupost). Když se podíváte blíž na ten vztek, možná zjistíte, že ten vztek vlastně máte na sebe, že nezvládáte situaci. A tím najdete třeba pocit bezmoci. Ještě se tam můžou přidávat některé další naše gramodesky, jako třeba: „Jsem neschopný, protože to nezvládám.“ nebo „Budou si o mě myslet, že jsem špatný rodič.“ Pokud se v tom budete šťourat, podle libosti si dosaďte svou vlastní gramodesku. 🙂 Zkuste se s těmi pocity poprat, odfiltrovat všechny gramodesky a uvědomit si, že to dítě milujete, i když se vzteká. A pak můžete na celou tu situaci se vztekem pohlédnout s nadhledem a přijít na to, co se stalo. Možná se dítě bálo jít tam, kam mělo jít. Možná se bálo udělat to, co mělo udělat. Možná to bylo nad jeho schopnosti. Možná že nevědělo, odkud začít a jak udělat to, co po něm chcete. Možná potřebovalo v tu chvíli udělat předtím něco jiného. Možná Vám dokonce jen nerozumělo a neví, co po něm chcete. Ať to dítě mělo jakékoliv pocity, potřebovalo od Vás přijmout. Chtělo se s Vámi domluvit, jen to nešlo. Nevědělo jak. Dítě je tvor emocionální a jeho emoce prostě vybublaly ve formě vzteku.

Jde moc špatně snažit se dobrat se příčin emocí dítěte, když Vám v tom brání Vaše vlastní emoce. Poučení je tedy stále stejné: „Vždycky je potřeba začít u sebe.“ Pak najednou zjistíte, že právo silnějšího už nepotřebujete používat, protože se zkrátka domluvíte.

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.

01 - 3 Books

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář