No to byl teda fracek!

Family Flow / Blog / No to byl teda fracek!

No to byl teda fracek!

Little girl looking angry in the kitchen with mother in backgroundMusím se s Vámi podělit o svůj zážitek z minulého týdne. Opět jedna situace, ze které jsem si mohla vzít bohaté ponaučení.

Jela jsem vlakem. Proti mně ve vlaku seděly dvě starší dámy a poklidně si povídaly. Na další skupině sedadel, přede mnou, seděla rodina v celkem běžném složení. Tatínek, maminka a jejich synek. Tak dva roky, možná třeba dva a půl. Pokud tento článek jeho rodiče čtou, omlouvám se, že o nich píši bez jejich vědomí. Ale na druhou stranu se alespoň dozvědí, jak ta situace působila „zvenku“, tedy alespoň na mě.

Co se v této vedlejší skupině sedadel děje jsem tedy viděla pouze jako odraz ve skle, ale pro „obrázek“ mi to stačilo. Tatínek seděl ve stejném směru, viděla jsem na něj tedy nejméně, naproti němu seděla maminka a synek. Synka cesta příliš nebavila, tak zuřivě mlátil do stolečku. Pravda, ten zvuk byl trochu rušivý, ale dokázala jsem to hodit za hlavu s pochopením, jak otravná taková cesta pro tak malé dítě může být. Tatínek ho rychle usměrnil, posadil ho vedle sebe a velmi ostře (až nepříjemně) mu asi šestkrát za sebou přikázal, aby přestal zlobit. Bylo to samozřejmě asi jako házení hrachu na zeď. Co to totiž je? Pro tak malé dítě naprosto nesmyslná věta. Co je to jako zlobení? A s čím má přestat? A co má jiného dělat, když vlastně nic nedělal? Ale tohle přeskočme, to je jen úvod, pointa leží ještě o kousek dál. Chlapečka zřejmě znechutil otcův přísný tón a rozhodl se, že půjde za maminkou. Přitulil se k ní se slovy: „Moje máma“. Normální, nic zvláštního, že? Jenže tatínek se zachoval jako další malé dítě, kterému berou hračku a řekl: „Moje máma“. Takhle se ti dva hádali tak 5 minut. Poté se stala další zajímavá věc. Mamince došly nervy, řekla: „Já nejsem ničí“ a přesedla si k tatínkovi. Chlapečkovi se objevil na obličeji zoufalý výraz a začal se sápat po mamince. Maminka ho vždy zvedla a usadila zpátky naproti, nepustila ho k sobě. Mezitím se s ním otec stále hádal, čí je vlastně máma. Chlapeček pokračoval v úsilí dostat se k mamince, a jak se stupňovalo jeho zoufalství, víc a víc vřískal. Už jsem myslela, že se budu muset zvednout a jít tatínka usměrnit. Vím, že nesmím, je to jejich věc, musím je to nechat žít, ale vždycky to se mnou cvičí. Nevím, jestli to celé, i tu hádku, i to odstrkování mysleli vážně nebo to měl být humor, ale tak či tak to bylo kruté. Tak po čtvrt hodině výstupu se zvedli a vystoupili.

Jedna z paní naproti mně z nich mezi řečí prohodila něco jako: „No to byl teda fracek.“ Nevydržela jsem to a zeptala jsem se jí, jestli jí to skutečně přišlo jako fracek. A ona mi na to řekla: „No vychovaný teda nebyl.“ Tak jsem se jí jednoduše zeptat: „Myslíte teď ale tatínka, že?“ Začali jsme si o tom povídat. Ona tu situaci vidět nemohla, seděla celou dobu zády. Ale když jsem jí vylíčila, jak to skutečně vypadalo, stala se z ní zase chápavá babička, kdysi maminka a zjistila, že svého syna ve dvou letech věku by také nedokázala udržet, aby pouze seděl a byl jen zticha. A to decentně řečeno „pošťuchování“ nebo naplno spíše provokaci až zlomyslnost, kterou mu páchal tatínek, by svému synovi provádět nenechala. Prostě by se řídila citem a hájila své dítě. Během jedné stanice změnila pohled na celou situaci. Stačilo jen nahlédnout na to z jiné perspektivy a já jí děkuji za to, že to dokázala. Ona v první chvíli viděla fracka, já viděla zoufalé dítě, kterého máma odstrkuje. A ona dokázala pochopit můj pohled.

Jak často se nám stane, že dítě odsoudíme za to, co dělá. Ale už se zapomeneme podívat, jestli to náhodou nemá další kontext. Jestli za to nemohou okolnosti, které se mu dějí, nebo jestli jsme to náhodou nezpůsobili my sami svým chováním.

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

Můj ebook Šťastné dítě, spokojený rodič, ve kterém vás podrobně provedu přirozeným rodičovstvím a jak jej propojit se životem v moderní společnosti, najdete ZDE.

01 - 3 Books

 

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář