Nešlapej do té kaluže!

Family Flow / Blog / Nešlapej do té kaluže!

Nešlapej do té kaluže!

Girl Splashing in the RainJak často tuto větu slyším. A jak často na ní vidím reakci. Ta reakce je vždy naprosto stejná. Po větším či menším trucu v obličeji (dítěte pochopitelně) následuje o to urputnější cákání se v kaluži.

Někdy je maminka vytrvalá a větu ještě několikrát opakuje, až jí dojdou nervy a pak to skončí buď jejím křikem, nebo odtažením dítěte z kaluže násilím. Někdy zkusí i obměny. „Necákej se. Budeš mokrý.“ Účinkuje a končí to zhruba stejně. 🙂

Přirozené je jít buď okolo, nebo přes kaluž. Proč jít okolo, to děti naučí až zkušenost, že pak budou mít mokro v botách. A stejně jako jsou lidé individuality, děti také. A některé prostě vyvodí, že je mu mokro nepříjemné a raději bude chodit okolo. A některému to prostě nevadí a louže je prostě lákavější a mokro nedůležité.

Ale pokud se bavíme o prostém uposlechnutí pokynu, pokud ho považujeme za nutné vydat, forma „Nešlapej do té kaluže“ je naprosto nejnevhodnější ze všech možných forem.

Já jsem si opakovanou analýzou a čtením několika moudrých knih potvrdila, že takhle to prostě nefunguje. Když pominu všechny ostatní možné důvody a vezmu v potaz pravidlo, že „podvědomí nezná NE“, tak to co dítě v té rychlosti slyší je: „(ne)ŠLAPEJ do té kaluže.“ Takže v jeho rychlém myšlenkovém pochodu ho maminka vlastně navádí, aby si do té kaluže šláplo. Hned následuje další faktor. Dospělý už totiž má myšlenkovou dedukci tak vyvinutou, že si postupně uvědomí toto:

  1. Přeloží si, že neŠLAPEJ, je vlastně NEšlapej.
  2. Usoudí, že když nemá šlapat do té kaluže, musí udělat něco jiného
  3. Vyvodí z toho, že má jít okolo.

Tato dedukce už probíhá v tak rychlém sledu, že už si ji ani neuvědomujeme. Když se však zkusíme na svoje myšlenky v podobných situacích soustředit, zjistíme, že tato dedukce vždycky probíhá. Ale probíhá úplně stejně u dětí? Sama nevím, můžu jen dovozovat. Ale z toho, co jsem napsala o krocích té dedukce, soudím, že to je věc dlouhé zkušenosti a naučení té konkrétní rozumové úvahy. Proto myslím, že děti v těchto krocích nepřemýšlí. Takže druhým nebo možná rovnou prvním správnějším krokem je nabídnutí té alternativy, co se dá dělat místo nešlapat. Protože zkuste si představit tu činnost. Co to je prosím Vás NEŠLAPÁNÍ?

Při prostém použití informace, co vlastně udělat, si můžeme ušetřit právě ty nervy a rozčilování. Co takhle zkusit variantu „Jdeme okolo.“? Samozřejmě asi nemůžu říct, že by fungovala na 100%. Ale za těch několik let s mými dětmi, které mají každé naprosto jinou náturu, můžu myslím prohlásit úspěšnost tak 90-95%. To je slušné nemyslíte? (Vpravo si můžete zdarma stáhnout můj příběh, jak mi změna vnímání mateřství změnila a usnadnila život)

Stálo by za to to taky zkusit? 🙂

Malá ukázka zde:

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

Principy partnerského přístupu k dítěti vysvětluje krásně Nevýchova zde.

 

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář