Na boj jsem moc líná

Family Flow / Blog / Na boj jsem moc líná

Na boj jsem moc líná

Pixmac000083633933Vyrostla jsem v prima rodině, měla jsem hodné rodiče. Ale muselo se tam poslouchat. Koneckonců to zažila asi většina z nás. „Dítě musí poslouchat rodiče“ byl prostě všeobecně moderní, autoritami prosazovaný výchovný styl. Rodič zavelel, více či méně přísně, a dítě prostě muselo poslechnout. Pamatuju si to. Když jsem nemusela, nic jsem nedělala. Poslechla jsem, když už jsem musela. A když už jsem poslechla, tak s postojem totálního vnitřního vzepření a s nechutí. Pokud už to na mě bylo moc a vzepření jsem projevila navenek, bylo nutné ho zlomit. Byl to tím pádem neustálý boj.

Vím, že se dětem říká: „Až budeš mít jednou vlastní děti, pochopíš mě.“ Skutečně chápu své rodiče. Chápu to, co jsem dřív nechápala. Chápu už, že dítě je a bude navždycky mou součástí. Že nikdy nedokážu z mysli vytěsnit ten malý koutek, který je neustále u něj. Chápu jejich motivaci dělat to tak nejlépe a nejzodpovědněji, jak to tenkrát šlo. A za nic se na ně nezlobím.

Ale od doby, co mám své děti, také vím, že to tak nechci. Kvůli nim, ale ani kvůli sobě. Až teď při rozhovoru s kamarádkou jsem objevila podstatu svého postoje. Já jsem prostě moc líná. Jsem příliš líná na to někoho řídit, někoho přesvědčovat, jsem příliš líná neustále bojovat. Nevidím pro to důvod. Já mám dost práce se svým vlastním životem.

A přestože finální potvrzení svého přesvědčení možná obdržím tak za 20 nebo 30 let, někde v srdci cítím, že je to správně. Že kdybych s nimi bojovala teď, když jsou malí a snažila se je zlomit tak, aby se chovali podle mých představ, bude to pokračovat. Musela bych bojovat, až budou chodit do školy, aby mi vůbec s něčím pomohli. Musela bych bojovat, až přijde puberta. A co je horší, kromě toho, že ten boj je dlouhý, jeho intenzita se stupňuje, jak dítě nabývá na síle. Může to vyvrcholit tak, že já buď ztratím síly, nebo děti jednou z domova utečou. A budou cítit úlevu a já bych to i chápala, protože jsem to zažila.

Představa, že bych dobrovolně setrvávala v jakémkoliv vztahu tohoto ražení, ať už by se jednalo o vztah partnerský nebo kamarádský nebo jakýkoliv jiný, je absurdní. Proč bych to dělala? Takový vztah bych raději opustila. Tak proč bych si měla takový vztah nastavovat se svými dětmi? A proč bych to proboha měla dělat sobě?

Když mám budovat vztah s partnerem, snažím se o to, aby vztah byl vyrovnaný, otevřený a příjemný. S kamarádkami mám také vztahy tak nastavené (tedy jsem o tom alespoň přesvědčená). Budu tedy dál spokojená se svou leností a budu dál zkoušet nastavovat se svými dětmi vztah takový, aby mi v něm bylo příjemně. A doufám, že i jim bude. 🙂

Vpravo si můžete zdarma stáhnout 14 bodů k tomu, jak vychovat šťastné dítě a přitom zůstat v pohodě.

ebook Šťastné dítě, spokojený rodič
ebook Šťastné dítě, spokojený rodič

 

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář