“Ty se chováš “správně”, ale ostatní to tak nedělají, klidně podvádějí nebo lžou. Tak k čemu ti to je? Jsi za blázna, že jsi jediná poctivá.” Možná jsem za blázna. Jsem s tím smířená. Ale je to jediné možné chování, kterého jsem schopna, abych byla v souladu se sebou. Proč? Protože…:

Svět ve kterém žiji, má mnoho krás, ale i mnoho nedostatků. Mám nějakou představu o světě, ve kterém bych chtěla žít a ve kterém bych chtěla, aby žily mé děti. Tato představa je nějaký kousek vzdálená od toho současného stavu, jak svět vidím teď.

Představuji si svět, ve kterém láska je skutečná láska. Bezpodmínečná, přijímající, dávající sílu.

Představuji si svět, ve kterém lidé nebojují a vycházejí si vstříc, protože vědí, že potřeby ostatních jsou stejně důležité jako jejich vlastní. A kde jsou si vědomi, že vždy existuje řešení výhra-výhra.

Představuji si svět, ve kterém každý jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, s ohledem na ostatní, planetu i omezené zdroje.

Představuji si svět, ve kterém si lidé nelžou a nepodvádějí. Kde nestavějí svůj osobní prospěch nad tyto hodnoty ani nad potřeby ostatních.

Představuji si svět, ve kterém lidé respektují pravidla, pokud se na nich shodli a pokud jsou užitečná. A pokud už užitečná nejsou, neváhají je přehodnotit a změnit

Představuji si svět plný zeleně, čerstvého vzduchu a vody, který prospívá tělu i duši.

Představuji si svět, ve kterém škola dětem neubližuje, ale vede je k poznávání světa v oblastech, které je zajímají, a s hodnotami popsanými výše.

Takovou a ještě mnohem širší představu mám o světě, ve kterém bych chtěla žít a vychovávat děti. Takový bych si pro ně moc přála.

Ale není to tak. Svět, ve kterém žijeme není takový. Tedy není takový celý. Je dost lidí, kteří podobné hodnoty sdílejí. Ale myslím, že 100% jich nebude. Nejspíš dokonce ani většina ne. A tak mám volbu. I s ohledem na to, že je to všechno jen o mě. Můžu se zlobit na celý svět, že není takový, jak bych si ho představovala. Můžu strávit život podle nátury buď vrčením nebo fňukáním. Nebo můžu přijmout, že není dokonalý. Nebojovat s tím faktem, že není podle mých představ.

A pak mám zase hned další volbu. Můžu rezignovat a žít ten svět jak je. Spokojeněji než s vrčením nebo fňukáním, ale jen tak jak je. A nebo se můžu zvednout a přispět k jeho zlepšení svým vlastním střípkem. Vždyť já jsem ta dospělá. Já jsem ta, co může. Mám všechny dostupné prostředky pro to, abych hýbala světem svým vlastním způsobem. Samozřejmě, že i mé vlastní zdroje jsou limitované, ať už se jedná o peníze, čas, energii. Ale jsou pro tuto chvíli to nejlepší co mám a s čím můžu nakládat.

To nejmenší, co mohu udělat, je sama žít podle hodnot, které mi připadají důležité a na kterých bych chtěla, aby stál svět. Pracovat na nich, stát si za nimi a nepovolit, i když se okolo mě společnost často chová jinak. Jsou to mé hodnoty, sama jsem si je vybrala, tak si za nimi budu stát. Možná tím inspiruji někoho dalšího. Ale i kdyby ne, vychovávám hned tři tvorečky, které si možná tyto hodnoty vezmou za vlastní.

Tam, kde mi síly zbývají, snažím se přispívat i ke změnám toho kterého systému. Tam, kde je to pro mě nejvíc důležité, nejvíc se mě to dotýká. Nejsem bláhová, vím, že nemůžu změnit všechno, co by bylo třeba. Ale můžu změnit kousek. A nepochybuji, že někdo další, kdo taky staví svět pro svoje děti, sebere sílu na změnu dalšího kousku.