Jak to víš?

Family Flow / Blog / Jak to víš?

Jak to víš?

way to heavenDostala jsem opět zajímavou otázku: „Péťo, ale jak to víš, jak to máš dělat? Jak to poznáš?“. Týkalo se to v tu chvíli mého jednání s dětmi, ale vlastně je to otázka, která se týká celého mého života, děti nevyjímaje. První odpověď, která mě napadla, byla: „Prostě to vím.“. Ale protože nemám ráda, když otázky zůstávají bez vysvětlení, vrtalo mi to pár dní hlavou. A zatím jsem přišla na tohle…

Na základě svých znalostí, vědomostí, pocitů a minulých zkušeností mám zkrátka vytvořené nějaké postoje a názory. Důležité je, že své vlastní, nikoliv bez přemýšlení přebrané od někoho jiného. Jsem otevřena i jiným názorům, a pokud mi někdo sdělí svůj názor, zamyslím se nad ním a třeba si z něj něco vezmu. Pokud obdržím nějakou novou zkušenost (událost, situaci) , ať už příjemnou nebo nepříjemnou, naložím s ní stejně tak. Emoce si prožiju, nejsem stroj a emoce musí ven. Pak se nelituju, ale zamyslím se nad příčinami a souvislostmi.  Tímto způsobem se mé názory a postoje mohou vyvíjet, a já s nimi. Toto zdánlivě nudné vysvětlení je v tom celém velmi důležité. Díky tomu jsem si totiž jistá tím, jak jsem k těmto postojům došla. Není to tak, že něco dělám, protože se to prostě dělá. Když něco dělám, zpravidla vím proč. Uvědomuji si sama sebe a to proč dané věci dělám.

Když jsem získala jistotu ve svých postojích, přišlo zjištění, že nemohu jednat proti nim. V momentě, když bych jednala podle toho, co mi radí někdo jiný a bylo to v rozporu s tím, jak to cítím já, nebylo by mi v tom pohodlně. Nevím, jak to popsat, ale prostě bych nebyla v souladu sama se sebou, připadalo by mi to, že něco „lámu přes koleno“. Mám pak pocit, že to něco tlačím, prostě musím se silou snažit, aby to vůbec šlo. A to mě stojí takové síly, že to prostě nechci dělat.

V zásadě by se dalo říct, že jdu cestou nejmenšího odporu. Ale jen sama proti sobě cestou nejmenšího odporu. Samozřejmě to neznamená, že bych se vyhýbala problémům a nějak musela kličkovat a prokluzovat z problematických situací. Paradoxně mám díky tomu myslím velkou schopnost nést zodpovědnost za sebe a za svůj život a necítím potřebu přehazovat ji na někoho jiného. Prostě si myslím, že věci, které dělám správně a v souladu se sebou, mě stojí to nejmenší úsilí. Pak z nich mám větší radost a i lepší výsledek. Proč bych to tedy nedělala?

Ještě jedna věc tady je trošku problematická. Stejně se totiž musím chovat i ke svým vlastním „gramodeskám“. Říkám tak názorům, očekávání, vzorcům chování, které do sebe člověk chtě nechtě nasál za svoje dětství a vlastně celý život. Prostě na základě toho, co se mu dřív událo, si vytvořil nějaký vzorec chování, podle kterého má tendenci jednat dál a většinou stále dokola. K těmto gramodeskám jsem se naučila chovat stejně jako k názorům cizím. On to totiž je většinou cizí názor, jen je zrovna nahrán a přehráván v mé hlavě. Tedy zkusím se na něj, jako na každý cizí názor, kriticky podívat a buď si z něj něco vzít a nebo ho zahodit. Díkybohu mám děravou paměť, takže zahazování mi jde opravdu dobře. 🙂

Ale teď to myslím vážně. Takovým příkladem může být ve vztahu k dítěti třeba představa o disciplíně. To jsme slyšeli mnohokrát, že výchova je potřeba přísná, že musím vést dítě k disciplíně, a bla bla bla. Gramodeska, naprosto typická. První, která mi naskočila, když se začalo jednat o děti. A naskočí mnoha lidem. Je to logicky naprosto správná úvaha. Ale když jsem se na ní podívala v kontextu i svých pocitů, zkušeností a vzpomínek, už se mi ta gramodeska nezdála zdaleka tak kvalitní. Řekla bych, že jsem z ní zahodila naprostou většinu. A výsledek? Cítím se s výchovou víc v souladu a jde to lépe. Dalším takovým (i když méně komplexním) příkladem, může být třeba představa, že dítě má jíst 5x denně. Proč jako? Já mám taky některý den velký hlad a některý mi stačí třeba jen jedno jídlo. Zase gramodeska – pro mě neopodstatněná, zahodit.

Takhle se snažím zacházet s každou „nahrávkou“, na kterou ve svém životě narazím. Někdy se s tím zahazováním peru víc někdy míň. Ale všechny se snažím podrobit své vlastní kritice a úvaze, co vlastně v životě potřebuji a co ne. A výsledek? Zahazuji toho obrovskou část. A snad se mi daří lépe a lépe jednat doopravdy v souladu sama se sebou a tím pádem pak vím, co a proč dělám.

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

1 komentář u „Jak to víš?“

  1. Skutocne luxusny clanok! Su to presne tie principy ktorimi sa snazim aj ja sama riadit…a tiez sa citin lepsie a hlavne slobodnejsia ked sa riadit svojou intuiciou a nie intuiciou a radami inych.. Presne tieto principy sa zaroven snazim vkladat moje deticky ktorym absolutne doverujem lebo ved maju tiez svoju intuiciou ktorou sa riadia…:-) gratulujem ku krasnemu blogu 🙂

Napsat komentář